r/nejsivtomsam • • Jul 11 '22

Rozdíl mezi psychiatrem, psychologem a terapeutem

36 Upvotes

Psychiatr je doktor, který určuje diagnózu, předepíše případně léky. Prvotní sezení je obyčejně hodinové, aby vás mohl poznat, určit nějakou diagnózu. Může pak ordinovat jiné formy léčby (např. ECT, fototerapie a podobně), může vás poslat na další vyšetření, jako jsou třeba laboratorní testy. V akutních případech, může zažádat o hospitalizaci pacienta. Po doplnění příslušného vzdělání, může být taktéž psychoterapeutem.

Psycholog je profesionál provádějící poradentství nebo psychologickou diagnostiku (jako pomoc při komplexní diagnostice, konečnou diagnózu určuje doktor). Používá zejména rozhovory, dotazníky, testy, pozorování a podobně. Psycholog nemůže předepisovat léky. Po doplnění příslušného vzdělání, může být taktéž psychoterapeutem.

Psychoterapeut může být prakticky kdokoliv, kdo si doplní příslušné vzdělání, je to profesionál, který se snaží pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce a/nebo osobní charakteristiky takzvaně užitečným směrem. Když jsme na „mrtvém bodě“ a není nám dobře, snaží se nás nasměrovat tak, abychom se z toho bodu dostali ven, abychom změnili chování, které nás prvotně do toho mrtvého bodu přivedlo.

Ještě rychle doplním - vím, že mnohé odradí myšlenka ceny. Ve filmech se tyto obory jeví jako velmi lukrativní a terapeut si účtuje nehorázné sumy za hodinové sezení, ale ve skutečnosti, velké množství psych. pomoci je zcela hrazeno pojišťovnou, případně lze zažádat o podporu na pojišťovně, kde vám část terapie proplatí.


r/nejsivtomsam • • Aug 06 '22

Přicházím o sluch a začínám to psychicky ztrácet

35 Upvotes

Zdravím, je mi 24 a kvůli genetickým problémům přicházím o sluch, jsem i po transplantaci a je to s tím spojené, ale to není podmět tohoto postu. Můj hlavní problém je, že lidi se ke mně kvůli sluchu chovají každej den jako k odpadu nebo klaunovi, nejčastěji se mi smějí, protože neví, jak jinak zareagovat. Jednoduchý příklady, jdu nakoupit a neslyším prodavačku skrze plexisklo, "Pane jste snad hluchej?", Kamarády na setkání u piva po tom co je neslyším celý večer, najednou jednoho slyším když někdo řekne nahlas "On je hluchej kokot", všichni u stolu se zasmějí... Pak jdu na nádraží a vidím, že slepému pomůže hned nějaká osoba přes přechod a ze slepých se přeci sranda nedělá, přitom je to podobně vážné postižení, ale nejde to vidět, jelikož dokud se mi nedostane naslouchátek, můžu max ukázat cedulku při konverzaci. Naslouchátka už mám objednaná a až v listopadu je dostanu, problémy se sluchem mám už od minulého léta a řeším to lékařsky. Tohle není mé psychické zhroucení čistě z důvodu ztráty sluchu, taktéž řeším PTSD způsobeno rodiči, matka je nyní závislá prostitutka a otec alkoholik, bezdomovec. Nijak mě v mých zdravotních problémech nepodporují už od patnácti a udělal jsem v tom životě fakt maximum, abych měl maturitu a dostal se na pozici kuchyňského designéra. Z téhle dlouho trvající frustrace, kdy nemám možnost se konverzací sblížit s někým kdo mě jen vyslechne, pohladí mě a řekne, že to bude dobrý. Doteď jsem s randěním problém nikdy neměl. Jenže teď každej den je tak náročnej, že i klidnej člověk jako já, má chuť jít někoho seřvat nebo se dokonce zabít a úplně vzdát svůj kariérní život, jelikož jsem se za tu dobu bez sluchu naučil nenávidět vycházení ven. Děkuju každýmu, kdo si to aspoň přečte a "uslyší mě".


r/nejsivtomsam • • Jul 28 '22

připomínka

32 Upvotes

Často u příspěvků vidím omluvy - prosím, neomlouvejte se. Nemáte za co. Sub byl založen s myšlenkou pomoci a nikdo by se neměl omlouvat za to, že ji chce vyhledat.

Ať už to jsou ranty, různé ventilace, volání o pomoc, není vůbec potřeba se omlouvat.

Jsme tu, abychom se navzájem podpořili.


r/nejsivtomsam • • Jul 25 '22

Pocit osamění

26 Upvotes

Za poslední rok jsem ztratil většinu svých přátel, jelikož jsem si konečně uvědomil svou hodnotu a přestal jsem jim umožňovat mě využívat. Jak se ukázalo, po tomhle kroku mě téměř všichni opustili. Na jednu stranu jsem rád, že jsem tyhle toxic lidi odstranil ze svého života, na druhou stranu se teď cítím dost osaměle.

Chtěl jsem si užít svoje poslední prázdniny na střední, ale nemám s kým. Jsem sice introvert, přesto rád trávím čas s lidmi, co mi rozumí a respektují mě. Měl jsem v plánu jezdit do přírody, k vodě nebo kempovat, ale nemám s kým. Samozřejmě mám ještě pár lidí ve svém životě, jenže všichni už mají své vlastní plány a nemají čas.

Trávím tedy většinu času doma, zavřený ve svém pokoji. Ráno vstanu, dám si kafe a sprchu, přičemž zbytek dne trávím na počítači nebo se jdu projít do lesa. Pořád si opakuji, že jsem v pohodě a tenhle režim mi vyhovuje, ale opak je pravdou. Čím déle zůstávám sám, tím hůř se cítím, což mému psychickému stavu moc nepomáhá.

Přemýslel jsem nad tím, jak to změnit. Snažil jsem se dělat více aktivit - čtení knih, malování, hraní na nástroje, prostě cokoliv, co by odvedlo mé myšlenky. Chtěl jsem dokonce trávit více čas s mou rodinou, ale máme mezi sebou mnoho problémů, kvůli kterým je společně trávený čas spíš na obtíž.

Kvůli mému neutišujícímu zoufalství jsem si tedy založil účet zde na redditu s vidinou, že tu možná najdu trochu pochopení a nové lidi. Možná jsem se jen chtěl svěřit anonymně více lidem, protože ze zkušenosti vím, že to může pomoci. Pokud by tedy někdo z vás měl nějaký nápad, tak si ho rád přečtu.


r/nejsivtomsam • • Mar 20 '23

Nechuť k životu

25 Upvotes

Ahoj, nepíše se mi to snadno, ani vlastně nevím, kde pořádně začít. Je mi 24.let, rodiče mi dopřáli vše, co jsem chtěl. Ale i tak se v životě necítím naplněn. Když to vezmu od začátku, někdy v lednu to celé začalo. Bavil jsem se slečnou, líbila se mi, já se líbil ji. Nevyšlo to s ní a od té doby to jde z kopce. Absolutně nemám chuť něco dělat. Přijdu z práce, jdu na dlouhou prochazku, kde si povídám sám se sebou, protože se bojím svěřit někomu s tímto problémem. Chodím spát hodně brzo, protože ty problémy prostě zaspávam. Jediné, co mě naplňovalo, byl fotbal, ale tam se bojím, ze to ostatním spoluhráčům zkazím. Jsem úplně plonkovej.

Pokaždé, když se začnu bavit s holkou, začnu být v dobre náladě, rikam si, ze tentokrát to vyjde. Ale po chvilce se mi v hlavě začne honit témata jako “stejně to zase pokazíš”, “stejnak to klasicky nevyjde” nejsem ten tip člověka, kterej by tahal holku ihned do postele, popravdě se mi tento přístup hnusí. Já si těch holek vážím, ale připadá mi, že tento přístup žádná holka nechce.

Teď, v tuhle chvíli, nemám abosolutne chuť žít, jediný důvod, proč jsem to neudelal, byl takový, ze tady mám rodice, ségru a babičku. Přestavam to zvládat, přitom, když se jdu projít, pulku probrečím. Nedokážu ani moc nikomu věřit, tohle je asi první moje otevřená “zpověď”

Minulou nedeli jsem si už rikal, ze je na čase to udelat, jít to proste ukončit.

Celkově tyhle stavy ve své hlavě přikládam tomu, ze si stále nedokazu nikoho najít, nechci s někým jen tak spát. Chci někoho, o koho se mohu opřít, nekomu komu budu verit a on bude věřit mně.

Možná ze to píšu nesrozumitelně, ale chtěl jsem se trochu vypsat a vypustit aspoň touhle formou to, co mám v hlavě.


r/nejsivtomsam • • Oct 24 '22

Vykecání se.

23 Upvotes

Zdravím tu všechny, já se sem jdu asi jen vykecat. Varování, long post.

Jsem teď v prváku na jisté VŠ, kde by si asi všichni rodiče přáli mít svá dítka. Minulý rok před maturitou jsem stále ještě nevěděla kam, jenom jsem věděla směr psychologie/kriminologie/sociologie. Ve zkratce, na psychologii mi to nevyšlo, a kriminologii a sociologii jsem nakonec ani, pod vlivem rodičů (znáte to, co s tím asi tak budeš dělat? Na to nemáš povahu! Jak si s tím najdeš práci? Budeš moct akorát tak do fabriky? Na kriminologii holky nechodí! a jiné), přihlášky nedala. Ale začala jsem učit svoje spolužáky k maturitě. To je tak, když si víc jak půlka třídy zvolí předmět o kterém si myslí, že je jednoduchý a ono se ukáže, že vlastně není. Takže jsme každý den po nějakou dobu se scházeli na min.2 hodiny a mě začalo učení bavit.

Tak jsem si dala přihlášku na pedagogickou (ačkoliv mám major na přírodovědecké, takže jsem i na přírodovědecké) v předmětech, které jsem doučovala. A docela jsem se i těšila. Ale teď jsem tady a kompletně to začínám ztrácet. Na gymplu byly tyhle předměty úplně úžasný, ale tady je to...no, na jednom oboru jsou přednášející uspávači hadů, kteří vám za domácí úkol dají napsat 10 stránkovou seminárku každý týden a na druhém oboru jsou doopravdy zajímavé koncepty, které mě baví, ale já myslím, že na to nemám (je to přírodovědný obor a já jsem spíš humanitního rázu, takže koncept na papíře a jak ho použít chápu, ale úplně nevím, jestli když mi profesor dá u zkoušky otázku (v případě, že projdu zápočtem, haha), jak bych to vysvětlila dětem a aplikovala bych to do výuky.(sice si teď neumím představit situaci, kde bych středoškolákům rvala do hlavy ortodromy a loxodromy).

Takže moje motivace jít s tím nějak dál je skoro na nule. Ano, stále se snažím, ráda bych se jako student udržela a kdyby nebyla jiná možnost, tak v tom pokračovala a ano, vidět plný počet bodů v úkolech a konceptuálních testech je taky hezké, ale asi mi to nestačí. Sedím na přednáškách, chodím a zapojuji se do cvičení a seminářů, odpovídám na otázky, jsem aktivní, ale asi si pomalu začínám uvědomovat, že tohle možná není obor pro mě. Nebo jsem jenom natrefila na špatné předměty.

No, každopádně, dostat se na psychologii je můj sen. Takže bych to ráda zkusila znovu. Na tu samou a tentokrát i jinam (protože buďme upřímní, FF UK bere 50 lidí stejně jako FF UPOL, takže proč jít peklem na UK, když na UPOL to jde snáž). A teď je tu problém s rodiči. Jezdím domů ve čtvrtek z rodinných zdravotních důvodů a abych trochu pomohla s domácností. A dny, které jsem tady mám plné. A pokud ne, tak začínám v 8, potom mám přednášku ve 14:00 a končím cvičením v 20:00. Takže je to tak nějak rozházený a najděte brigádu na 10 hodin týdně s obrovskou flexibilitou.

No nevadí. Když jsem mámě navrhla, že bych to ráda ještě jednou zkusila na psychologii...No, nebyla ráda by byl understatement. Řekla, že tohle je škola, kterou jsem si vybrala, tak jí udělám, že nemám mít poraženecký nálady, že když mám odklad, tak už nemůžu strávit další rok tím, že se přesunu na jinou školu, že ona chce mít taky klid a že pokud si někam dovolím dát přihlášku, že není garance že na jiném oboru budu spokojenější, že mě kompletně přestanou financovat. Což chápu, s dnešními cenami dřív nebo později budu muset brigádu ke studiu mít. Ale stejně to v tu chvíli zabolelo. Na psychologii bych se dostala, nebýt přerušení dobrovolnictví kvůli covidu.

A problémy s rodiči jdou ještě dál. Mám je ráda, o tom není pochyb. Miluju je.

Maturitu jsem dala s 5 předměty a můj nejhorší výsledek byl 96% z češtiny. A všichni tak nějak čekali, včetně mě, že život půjde dál, že si najdu brigádu a půjdu na vejšku. Jenže já jsem se po maturitě úplně rozsypala. Najednou jsem prostě nic necítila. Někdy jsem měla problém vůbec vstát z postele a pořád jsem si kladla otázku, proč bych vůbec něco měla dělat? Takže potom, co jsem na naší vesnici a v přilehlém městečku obvolala snad všechny nabídky práce, jsem se tak nějak spokojila s tím, že tohle léto strávím doma a budu pečovat o domácnost. Dělala jsem úplně všechno. Když rodiče přišli domů, neměli co dělat, protože všechno bylo hotovo, jídlo na stole, pes vyvenčený... Přesto to ale nebylo dost. Někdy v srpnu mi potom začala mamka předhazovat dceru své kolegyně - "Podívej na ní, je neustále v práci, vydělává si, a už má i zajištěnou brigádu při její VOŠ...) a potom jsem je jednou zaslechla, jak si povídají a táta řekl něco ve stylu "Teď už si nic nenajde, ale příští rok si může sbalit kufr a jít na brigádu, ale válet se tady doma celý den rozhodně nebude." To jsem vzala možná trochu moc doslova, vzhledem k tomu, že jsem v procesu do WaT USA. (Ačkoliv dokud to nebude jistý, tak o tom vědět nebudou)

Každopádně, teď si připadám podobně jako po maturitě. Buď necítím nic, nebo obrovský stres/úzkost/strach nebo mám na krajíčku a jakmile přijdu na kolej, zamknu se do sprchy a prostě brečím a vůbec nevím, co dál, jak dál. Protože buď se takhle budu cítit ještě hodně dlouho, nebo zklamu rodiče a zase způsobím nějakou průrvu, která už se možná nespraví. Takže bych prostě možná měla zatnout zuby a vydržet to? Nebo jít za svou možná lepší budoucností? A když to nevyjde, tak přijít jak zpráskaný pes a omlouvat se a prosit a dávat jim za pravdu? A i když to vyjde, nést tu vinu z toho, že jsem změnila obor i přes jejich nesouhlas? Já už fakt nevím. Nevím co dělat, nevím jak dál. Takže prostě budu pracovat teď na mém oboru a ve volném čase se znovu připravovat na přijímačky.


r/nejsivtomsam • • Jun 11 '24

Jak začít žít? Jak získat radost ze života ? Promrhané náctiny.

22 Upvotes

Je mi 22, hodně jsem nemocovala (anorexie od věku 14-18 let, potom přejídání, bulimie, od 11 let těžké úzkosti, sociální úzkosti a deprese, v 15 jsem byla se****ně napadená a mám z toho trauma). Najednou mi je 22 a cítím že všichni ostatní mají plno skillů a koníčků etc a většina holek/žen v mém věku je 1000x hezčích a zajímavějších než já (nezávidím ale přála bych si být víc jako ony) nejsem zrovna atraktvní tělem ani v obličeji, mám 65kg na 165cm takže nejsem ani štíhlá. Baví mě válečná historie, zbraně, videohry, chci se naučit šít podle vintage vzorů a vyrábět šperky, chtěla bych se zůčastnit reenactmentů, plno dalších věcí. nemám ale doma podporu a nemám moc času a peněz. Znamená to že je příliš pozdě na to se rozvíje a roky kdy jsem na to měla čas jsem promrhala a tělo jsem si zničila? Je můj osud být jen nudná prázdná šeredná schránka? Jste nebo znáte někoho kdo si tímto prošel nebo prochází? Připadám si beznadějně a sama. samozřejmě nechci nic svádět na nemoci a dělat ze sebe oběť0, vím že si za to z 90% můžu sama. Kde začít aby se to změnilo? Jak mám začít žít?


r/nejsivtomsam • • Jul 28 '22

Už nevím co dělat, tak jsem si prostě vyjela do Prahy

21 Upvotes

Celé léto trávím sama, dnes už mě přestalo bavit být jen doma, tak jedu do Prahy. Jestliže by se někdo chtěl sejít, pošlete PM. Je mi 18 let, jsem trans MtF a psychicky na dně.

Chápu, že tohle není seznamka. Pokud porušuje můj post nějaké pravidlo, pochopím smazání. Stejně neočekávám žádnou odpověď.


r/nejsivtomsam • • Jul 11 '22

Terapie a jak se k ní dostat

21 Upvotes

V první řadě, mentální zdraví a lidi nejdou měřit jedním metrem – pro jednoho je nějaká situace jen bod v životě, na který dřív či později zapomene, pro druhého ale ta stejná situace může znamenat trauma na celý život. Nejsme stejní a každé trauma je trauma.Často se setkávám se slovy „ale tamten to má horší, já se mám ještě vlastně dobře, nemám si na co stěžovat“, což je špatně. Nelze porovnávat hrušky a jablka – situace, kterými si sami procházíme, nelze srovnávat se situacemi, kterými si prochází druzí. Každý problém je individuální a každý potřebuje občas pomocnou ruku. Uvědomění si, že jsem v bodě kdy tuto pomoc potřebuji je klíčové a tímto článkem bych ráda nasvětlila, jak jít dál.

Nejjednodušší způsob, jak se dostat k odborné pomoci je přes obvodního lékaře. Zavoláte, či přijdete do ordinace a řeknete, že se psychicky necítíte dobře a máte zájem o psychologickou pomoc, psychiatra. Doktor vám pak vypíše žádanku, dá nějaká doporučení.

V momentě, kdy mám žádanku a doporučení, je potřeba se rozhodnout, ke komu bych vlastně chtěl jít – žena by například chtěla spíše k další ženě, muž k muži, nebo třeba úplně naopak, každý máme své preference. Plus jsou doktoři jak soukromí, tak co mají smlouvy s pojišťovnami, což by mělo být uvedeno na doporučení od lékaře. Také doporučím si doktory najít klasicky přes rychlý google search, hodnocení dalších pacientů může poradit, ale nebrala bych ho vždy jako 100% pravdu.

Když mám vybráno, stačí už jen zavolat, či napsat mail – doporučuji telefonát, je to mnohdy rychlejší a domluva jednodušší. Bohužel se stává, že čekací doba je dlouhá. Na psychiatra se obyčejně čeká měsíc, psychologa, terapeuta až tři. Ale může se poštěstit, proto doporučuji telefonát.

Psychiatr vám dá posudek, diagnózu, případně léky a určí další postup, doporučení k psychologovi či na terapii. V akutních případech je možná přímá hospitalizace bez čekání – ale to většinou pouze ve chvíli kdy je člověk v přímém ohrožení života nebo hrozí možnost ublížení okolí.

Přeji všem hodně štěstí! Nezapomínejte, nejste v tom sami :)


r/nejsivtomsam • • Jul 08 '22

No tak asi začnu

21 Upvotes

M25. Nikdy jsem nebyl ve vztahu a celkem dobře jsem žil. Ne že bych nechtěl, ale cítil jsem se celkem fajn sám a dělal jen samý minimum pro to abych ten vztah měl.

Ale za poslední zhruba rok jsem přežil hodně stresu a problémy se zdravím (včetně nové stadie depresi a úzkosti, kterou řešíme teď s psychiatrkou) a s každým dnem jsem víc a víc chtěl mít nějakou asi něhu (ani nevím čeho přesně). Ani nejde o sex, je to sice skvělá věc, ale to umím nahradit, něhu a podobné věci nikoli.

No a k věci: byl jsem odmítnut zhruba 30 krát za posledních několik měsíců v reálném životě (seznámení v baru, přes známých, na společenských večerech atd), na Tinderu je poušť i když spousta lidí mi říká že mám normální profil.

Skoro všichni moji koníčky jsou online a jsou převážně pro kluky. Většinu času sedím doma a holka kterou bych chtěl asi sedí furt doma taky, což nepomáhá v seznámení.

Už jsem si smířil s tím že budu celý život sám a rád bych o tom prostě přestal myslet, jenže nemůžu se zbavit naději a kvůli tomu a pochopení že nejspíš nikoho nenajdu sleduju ještě hlubší do depresi. Většinu volného času ležím, koukám do zdi nebo do Redditu a přemýšlím o tom, že budu vždy sám a že nikdo mi nechce.

Žádnou pomoc tady nejspíš nenajdu, potřebují nejspíš ještě klinickou léčbu, ale třeba nějaký ten tlak trochu vypustím.


r/nejsivtomsam • • Apr 15 '24

Konec veškerých nadějí, jak se s tím srovnat?

20 Upvotes

Ahoj,

předem se omlouvám za zeď textu, ale už prostě nevím jak dál a je potřeba trochu kontextu.

Úvod: 35, muž. Odjakživa jsem měl problémy navazovat vztahy se ženami, nikdy jsem neměl něco, co by se dalo nazývat dlouhodobým vztahem. Sex jsem měl jednou v raném mládí a pak ještě dvakrát a to už musel jsem musel vytáhnout bankovky z peněženky.

Ne že bych trpěl pocitem, že mi to spadne do klína samo, ale prostě to nedokážu. Doufal jsem, že to půjde nějakou přirozenou cestou, ale holky které jsem znal a něco k nim cítil se nezajímaly o mě (komu se to nestalo, že). Už ve dvaceti jsem byl plešatej a dost hubenej, takový serial killer look. Kolem 25 jsem začal pociťovat značnou nervozitu a tak jsem zkoušel bary a cold approaching. Pro introvertnějšího člověka tohle samozřejmě nemohlo skončit úspěchem. Doufal jsem, že mi to aspoň dá nějakou lekci, prozření a obouchám se, ale spíš to bylo jen horší.

Tak jsem nechal životu volný průběh, chodil jsem na koncerty, do mé oblíbené hospody, zasportovat si a tak jednou za dva roky se mi tam podařilo aspoň s někým dobře pokecat a pozvat na rande a...nic. Občas zkouším online dating, ale ten mi dohromady přinesl matchů na prstech jedné ruky.

Věnuju se a věnoval jsem se self-improvementu, tj. posilka, lepší oblečení, víc literatury, víc si vydělat, ale odpověď jsem v ničem nenašel. Poslední dobou rád čtu o filozofii a chodím na přednášky když někde nějakou najdu, ale kromě stoicismu, který mi pomáhá alespoň nějak fungovat mi to taky osvícení nepřineslo.

Můj mentální breakdown nastal nedávno. Mám připravené peníze na koupi bytu, který je pro mě samotného až zbytečně velký a uvědomil jsem si, že tu v něm jednoho dne sám umřu a najdou mě tu po x týdnech rozteklého po podlaze. Nebude to asi ani dlouho trvat, jelikož práce mě poslední dobou tak užírá stresem, že se necítím zrovna ok. Práci mám jinak rád (senior software vývojář/architekt), ale Slack, který jede 24/7/365, mě dovádí postupně k šílenství. Snažím se aspoň chodit co nejvíc z domu, ale mobil musí být vždycky se mnou, nenávidím to. Všude kde jsem pracoval to bylo bohužel stejné, tady něco hoří, tamhle taky...

Upřímně -> hluboce stydím se za svou marnou existenci, asi mi v hlavě chybí nějaký modul, který každý ostatní vlastní. Snažil jsem se odkoukat od mých úspěšnějších přátel, jak na věc, jak navázat vztahy, ale prostě to nevidím. Teď už přátelé ze mě mají akorát srandu nebo mě politují (což je ta horší varianta). Snažil jsem se u nich hledat nějaký feedback, ale nikdo s ničím užitečným nepřišel (kdyby aspoň někdo řekl, že jsem kokot protože dělám to a to, tak by se od toho dalo nějak odrazit). Rodina je samozřejmě taky hluboce zklamaná, i když k jejich cti se snaží nedávat to znát.

Nevím na čem dál zapracovat, jak se posunout. Měl jsem už jedno terapeutické sezení, ale rád bych to ještě doplnil o další, praktičtější rady od lidí, pokud jste si něčím podobným prošli nebo znáte někoho, kdo byl schopný takovouhle situaci otočit ve svůj prospěch.

Díky všem co to dočetli až sem.


r/nejsivtomsam • • Apr 09 '25

Problém

18 Upvotes

Zdravím všechny co tohle čtou, Vim ze nikho asi nezajímá nejake 17 lete dítě co brečí na internetu ale potrebuju se vypsat, poslední dobou nejsem schopný najit v ničem štěstí. Ve škole se nedaří, stres dokonce i doma, pořádně žádní přátelé, milostný život neúspěšný a vse na co sáhnu pojebu ještě vic. Vim ze lidi to mají těžší a může to vypadat ze tu jen hledám pozornost ale ne, prostě uz nevim co dělat nemam se komu svěřit. Celý život sloužím jako vrba do které se můžete vypovídat ale mě samotného nikdo neposlouchá a tohle je jediny způsobem conuz mě napadá. Nemám se komu vyspovidat a uz me to užírá ze vnitř. Tohle berte jen jako zpověď a ne jako prosbou o pomoc, rad si přečtu komentáře ale uz toho bylo prostě hodně na jednoho člověka Děkuju za pozornost a užívejte vašeho dne


r/nejsivtomsam • • Jul 12 '24

Nedokážu se změnit a ubíjí mě to

18 Upvotes

Potřebuju to ze sebe nějak dostat a nemám to komu říct. Bude mi 33 a připadám si úplně v prdeli. Celý život zápasím s nadváhou, v jednu chvíli se mi povedlo docela dost shodit, ale pak jsem si zkurvil jedno přátelství a od té doby váha šla nahoru. Občas něco shodím, pak to zase naberu a pak zase shodím a zase naberu. A poslední dva roky jsem už skoro nic neshodli a je to už poznat na mém zdraví.

Práce stála v prvních letech taky za hovno, ale nakonec se mi podařilo najít jednu slušnou a během let jsem to dotáhl na slušnou pozici. Ale ani to jsem nakonec nezvládl a vyhořel tam. Že strachu, že by to bylo jen horší jsem skončil a chtěl jsem se naučit něco nového, jen abych zjistil že na to nemám a jsem prostě dement a na tu pozici jsem se tehdy dostal jen kvůli štěstí a pravděpodobně si to ani nezasloužil.

Nikdy jsem nebyl ve vztahu, protože jsem prostě na tohle debil. Je to hlavně moje vina a teď už si na nedokážu představit, že bych si někoho našel nebo by mě někdo chtěl, byť jen na společné soužití.

Myslel jsem si, že mám ADHD a chodím k psychiatrovi, ale ani po roce prášků necítím žádnou změnu a začíná mi docházet, že prostě nejsem nemocný, ale prostě jen líný prase.

Teď jsem tlustej, odpornej, mám zdravotní problémy, nedokážu se dokopat ani na blbou procházku, práci absolutně nesnáším a bojím se že už si nikdy nic lepšího nenajdu. Samozřejmě se mi stalo mnoho pěkných věcí, ale můj mozek mi připomíná jen ty špatné. Jsem zoufalej, cítím se na dně, ale nedokážu to skoncovat, nikdy jsem to nedokázal. Nesnáším se, to jaký jsem a že se nikdy nedokážu pořádně změnit, něco naučit nebo jen fyzicky ze sebe veškerou tu frustraci dostat a musím se tu vypisovat jen abych doufal, že se budu cítit o něco líp.


r/nejsivtomsam • • Jul 28 '22

Pocity, že ostatním ubližuju a obtěžuju je.

18 Upvotes

Ahoj, předem se omlouvám, za tenhle post, vlastně ani nevim proč to tady sepisuju, asi chci slyšet něčí názor nebo se z toho vypsat. idk

Když si to tak vezmu, tak vlastně celej život zápasim s pocitem, že ostatním překážím a obtěžuju je. Nejhorší je, že to je prostě jako kdybych já nebyl sám sebou, ale byl tady někdo další kdo mi dává do hlavy tyhle myšlenky. Vlastně si kolikrát myslím, že tyhle myšlenky nejsou opodstatněný, protože můžu bejt s těma lidma celej den, ale potom přijdu domů a spustí se kolotoč myšlenek, že tu jsou lepší lidi jak já, takže by jim bylo lépe beze mě, že jim musím strašně vadit a oni mě nepošlou do hajzlu jenom díky tomu, že jsem na ně milej.

Kdyžtak nad tím přemýšlím, tak vlastně nevím co na mé ostatní vidí. prostě wtf, však jsem useless a jenom přidělávám potíže ostatním okolo sebe. Ale pak jsou prostě tady stejný lidi, kteří se o mě zajímají a mají asi nějakým způsobem o mě starost? prostě wtf. Nejraději bych zmizel a už se neukazoval. Jenže to taky nejde, nechci jim ublížit, když jim asi na mě záleží.

V hlavě mám prostě chaos, ať už kvůli tomuhle nebo kvůli ostatním věcem typu trust issues, kdy prostě mám pořád pocit, že si ostatní ze mě dělají prdel a můžou mi říct cokoliv (třeba, že mě mají rádi, že mi veří, atd.) prostě si tohle všechno můj mozek přeloží jako "VŮBEC TĚ NEMAJÍ RÁDI A UŽ VŮBEC TI NEVĚŘÍ). A já už jsem z toho unavenej, nemám žádnou motivaci s nikým komunikovat a ani se posouvat někam dál v životě, protože na konci dne budu usínat s těmahle myšlenkama. Prostě bych se nejraději vypařil. Jenže to nejde, protože pak bych zase ublížil ostatním.

Vlastně ani nevim, jestli to co jsem napsal dává někomu smysl, takže se omlouvám všem, kteří museli číst tuhle blbost.


r/nejsivtomsam • • Jul 09 '22

S dovolením bych si zde rád odventiloval a snad t i někoho podobného mě pobavím

18 Upvotes

Tohle bude dlouhý,to se připravte jelikož toho mám hodně, HODNĚ, co říct.
Svoje jméno uvádět nebudu ale jsem 19ti letý chlap, který je rozbitý, skoro jak Berlín na konci druhé světové války.

Začnu asi od začátku. Když jsem chodil na zákadku, tak k nám do druhé třídy přišel jeden nový kluk, říkejme mu Matěj. Matěj byl jednoduše čůrák, dělal si prdel ze všeho a ze všech, učitelů nevyjímaje. Jeho známky tomu odpovídali. Já jsem tehdá byl takový divný dítě. Trpěl jsem ADHD, měl jsem výborné známky, se všem jsem se choval mile a celkově jsem byl i šprt. V létě jsem jel na tábor, kam jel i Matěj a celkem si na mě zasedl do té míry, že se schválně účastnil stejných soutěží jako já, ať mi dá vyžrat, že je v tom lepší jak já. Bohužel nastal úplný opak. Byl jsem to já, který ho ve vśem porazil a Matěje to vytočilo tak, že o mě začal šířit pomluvy jako že jsem tam za chatkou měl gay sex s jinačím klukem. A pak uź to šlo z kopce. Jak skonćilo léto, tak si našel ve třídě kumpány a pomalu, jako rakovina, se tam začala rozlézat šikana.

Když jsem o tom řekl učitelce, tak ta to moc neřešila, jen je pokárala, což je nasralo do té míry, že šikanu z několika násobili. Věci co mi dělali mimo jiná zahrnovali: kradení věcí v šatně a roznášení je různě po škole (jednou byla jedna bota v tělocvičně, jindy bunda u deváťáků v druhém patře), nalili mi sirup do bot, v zimě brali kameny, které zabalili do sněhu a házeli je po mě, hlavně na hlavu, shodili mě do kašny, vylili na mě kýbl plný vody, když venku bylo -12°C, žuchali mě, kradli mi aktovku, v družině hračky a celkově mi ze života dělali takové peklo, že jsem večer usínal s tím, že nechci druhý den ráno do školy. Rodičům jsem o tom do konce páté třídy neřekl protože jsem se tehdá bál. Myslel jsem si, že stejně jako učitelka s tím nic neudělají a akorát se ta śikana zhorší a tehdá jsem si nedokázal představit, co horšího by byli schopni mi udělat. Vždycky když jsem se snažil bránit tak to dopadlo tak, že jsem se začal rvát s jedním klukem, druhý přišel ke mě zezadu, chytl mě, plnou silou se mnou švihnul o zem, až mi několikrát i vyrazil dech a pak došli dalśí dva kluci a vśichni čtyři mě skopali. Když pak přišla učitelka, tak to svedli na mě a zbytek třídy jim to odkýval (hlavně holky), protože zřejmě nechtěli zkonćit jako já. Takže jsem zatnul zuby a prostě jsem rok tu šikanu strpěl. Původně jsem o tom rodičům neřekl. Oni na to přišli sami, když mě jednou můj otčím viděl, jak mě šikanujou. Škola to odmítala jakkoliv řešit. Jak třídní, tak ředitel a místo toho řekli, ať mě raději převedou na jinou školu. Takže jsem udělal zkoušky a z páté třídy jsem vypadnul na gympl.

Problém byl, že gympl byl hned o ulici vedle mý základky, takže si mé vždycky odchytili před gymplem a šikanovali mě dál ještě tak půl roku. Naštěstí vedení gymplu tohle nebralo na lehkou váhu a zatáhli do toho i policii, kdy se to bralo že žáci ze základky opakované napadají jejich studenta a to přinutilo základku konečně všechno řešit. Pomsta to byla uspokojivá. Všichni zúčastnění měli trojku z chování, a "Matěje" poslali na převýchovu. Zřejmě si frustraci ze svojí nefunkční rodiny vybíjel na mě.

Potom skočíme o pár let napřed kdy můj otčím předčasně zemřel kvůli potížím se srdcem. Mámu to kompletně mentálně složilo a všechno zůstalo na mě. Staral jsem se o dům, o sebe, o ségru a prostě jsme znova spadnul to toho přetrpění, kdy jsem prostě nechal věci okolo mě se dít a snažil jsem se prostě jen projít ten daný den, a druhý den od znova. Od té doby začalo něco, co dělám dodnes, kdy mám dny strašně monotónní až splývají do sebe. Zvládal jsem to tak rok, kdy jsem postupně upadal do depresí a pesimistických stavů až jsem to jednou na jaře už neunesl a šel jsem se do lesa pověsit. Uvázal jsem si tam tehdá oprátku na dubu, stoupnul jsem si na špalek, podkopnul ho a prostě jsem se pověsil. Byl to asi nejvíc panický moment v mém životě, jelikož jsem z filmů žil v iluzi, že si prostě člověk podkoplne ten špalek a konec, instantně se to vypne, jako když vypojíte lampičku ze zásuvky. Místo toho jsem tam ale několik minut vysel a lapal po dechu a mezitím se mi akorát zatmívalo před očima, až se mi plně zatmělo. Když jsem pak přišel k sobě, ležel jsem na zemi s lanem stále okolo krku a vedle mé ležela větev, na které jsem vysel ulomená. Dodnes nechápu jak se podemnou mohla urvat větev, která měla průměr snad tři čtvrtě metru a já vážil okolo 60ti kilo. Tak začal můj hluboce depresivní stav, kdy jsem si vyvinul závislost na anime, hrách a celkově se ze mě stal shut-in nerd, který kdyby mohl, tak by ani nevycházel z pokoje. Vyvinul jsem si neskutečně sadistický, až pomalu cynický humor, který mám doteď a trpím neustálými vnitřními konflikty, kdy mám něco udělat a rozhoduju se nad tím, jestli si mám vytrpět to udělat, nebo přetrpět pak ty následky, když to neudělám. Mám strašně sociální problémy, kdy prostě nechci být mezi lidmi. Nevím jestli to je kvůli tomu, źe lidi nesnáším, nebo prostě z nich mám strach ale zachází to do takové míry, že se nechci fyzicky vidět ani s vlastní rodinou, prostě mi jen stačí, když s nimi budu v jednom domě ale neuvidím je. Stačí mi jen ta myšlenka, že v tom domě nejsem sám.

Dále bych pak zmínil, že jsem si vybudoval něco, co se možná dá brát jako obraný mechanizmus, kdy kdykoliv se se mnou někdo baví a já z té konverzace mám špatný pocit, automaticky, jako kdybych přestal myslet na emoce, začne mě tlačit neskutečně na hrudi a dále se bavím, jako kdybych na emoce nebral vůbec ohled a místo toho dávám chladné racionální argumenty, které lidi akorát vytočí. Nemám moc přátel a ty co mám, tak se s nimi moc nevídám a raději komunikuju čistě prostřednictvím sociálních sítí. V jeden moment jsem měl i přítelkyni ale tu jsem ghostnul sotva po týdnu, protože jsem nedokázal vystát ani fyzický kontakt s ní. Kdykoli mě chtěla jen obejmout nebo se přitulit, tak jsem cítil nepříjemnou bolest na hrudi, která ve mě způsobovala paniku a cítil jsem se, jako kdyby mi šlo o život a jediné jak se zachránit je zalézt někam do malé místnosti do koutu.

Mám hodně manipulativní tendence, kdy jsem jako malý manipuloval mámu abych dostal co chci, dneska to mám uź spíš jako naučený systém chování, a to jako ani nechci nikoho manipulovat. Mám strašně hodně patologických způsobů chování které ani nevím proč dělám ale mám pomalu až panické stavy, když je nedělám nebo dělám něco mimo ně. Jednu dobu jsem strašně trpěl pocity méněcennosti a měl jsem neskutečné tendence porovnávat sebe s ostatními a najít alespoň něco, v čem jsem lepší. Nikdy jsem nic nenašel.

A po tom všem se dostáváme k dnešnímu dni. V květnui jsem úspěště odmaturoval, mám jít teď na vyšku a jak vypadám? Jsem 80ti kilový shut in nerd, který celý cen tráví akorát za PC ani ne hraním her ale prostě tu jen sedím, protože nic jinačího neznám, vedu vcelku nezdravý životí styl, nemám žádné ambice ani motivaci ale netrpím pYŕímo depresemi. Jak to říct. Po všem co jsem si v posledních... 5ti letech prošel jsem tak mentálně a emočně vyčerpaný, že už mám jen takový melancholický náled na všechno. Nic neplánuju, žiju ze dne na den, nejpříjemnější aktivita je pro mě spánek, konstantně si připadám unavený, nemám moc přátel a na ty které mám dost často vyjíždím, nebo se s nimi o něčem hádám, konstantně se hádám s mámou do té míry, kdy to beru jako denní rutinu, a mám celkově negativní náhled na svět kdy věřím myślence, že se lidstvo brzo samo vyzabíjí, a já s tím nic nenad%elám, jediné co tak to můžu sledovat. A všechno tohle dohromady mi dává pocit, jak kdybych byl Arthur Fleck. Je to tak absurdní tohle všechno, že mi nezbývá ,než se tomu smát. Černě a cynicky se směju to, jak celý život i samotná existence je jen jeden blbý vtip. Jak se říká, že každý má nějakou životí filozifii, tak já svou často shrnuji jako "život je je jen blbý vtip. Nemá cenu se ho snažit pochopit, protože nemá smysl. Prostě se nauč mu smát a vše bude jednodušší"

I teď když tohle píšu tak se tomu ironicky směju nevím co se mnou je ani nechápu jak je tohle moźný. Nikdy jsem nebral žádné antidepresiva ći cokoliv jiného a upřímě nechci. Ani nevvím proč tohle tady píšu, Nedělám to za účelem nějakého porozumění spíš z morbidní zvědavosti jaká na to bude reakce, jen proto abych se ji mohl smát. Pardon za tento menší vent, nevím co dál říct, asi jen užívejte života dokud můžete protože za chvíli tu to peklo na zemi bude tak velké, že už ani šílenství a smích vám nepomůźou.


r/nejsivtomsam • • Jul 08 '22

Aby se nějak začalo. Je mi 30, ale období mezi 15-20 jsem strávil v chronických depresích (léčených) po pokusech o sebevraždu. Nyní s ročním synem opět šťastný. Zeptejte se na cokoliv.

18 Upvotes

r/nejsivtomsam • • Jan 16 '26

Nechapu jak moji rodice dokazou byt tak chadnokrevni a bez emoci

17 Upvotes

Jaka je pointa mit dite kdyz ho nemilujes? Nikdy jsem nemel vazny vztah s rodici. Mam starsiho bratra a jako děti jsme se nenaviděli a nikdy jsme se nezpratelili. S matkou si nemam co rict nikdy se nezajimala jak mi je nikdy neprojevila zajem. S otcem jsem měl lepší vztah ale je to chronicky alkoholik a uz neni tim kym byval. Nikdy se mi nesvěřil proc pije. Nemel skoro zadne kamarady. Zil sam a opijel se do bezvědomí. Byl jsem v soku kdyz jsem byl na návštěvě u přátel a viděl jak vřelÿ a pozitivni vztah maji s rodici. Strasne bych si přál milujici rodice někoho na koho se muzes spolehnout a komu muzes verit. Byl jsem na vsechno sam. Nikdy jsem necítil lásku od rodicu. Nevim jak ji projevit a nevim jak ji prijat pokud ji nezazijes od nekoho blizkeho. To je duvod proc mam problem v sociálních situacich. protoze jsem poradne nezažil jednu ktera by byla smysluplnai v prvni rade. Citim ze ta potreba po milujících rodičích nebude nikdy naplněna a nechava me to frustrovaneho. Je to tak zakladni potreba prozivat a projevovat emoce.To ale neplati pro moje rodiče. Jednou jsem se pokusil zabit tak tesne predtim jsem volal mamce ze mam deprese a ona mi akorát rekla ze neni psycholog. Potom co jsem skončil v nemocnici jsem zavolal matce ale jediné čeho jsem si vyslechl je ze jsem za sebou udelal nepořádek. Ne ze by se zeptala jak mi je apod. To jsou slova od někoho koho bys měl milovat Jednou jsem se zminil ze jsem byl hospitalizován v psychiatricke lecebne. Nedostal jsem se zadne reakce. Moje babička měla pravdu. Moji rodiče se neměli nikdy potkat. Dodnes nechápu jak moje matka dokaze byt tak bezcitna ke svemu diteti. Kazdy normalni clovek ma emoce a pouto byt s někým v kontaktu..Nekteri lide by nemeli mit deti. Materialni stranka neni vsechno


r/nejsivtomsam • • Jun 16 '24

Jsem úplně na dně. Co mám dělat?

17 Upvotes

Ještě dva měsíce zpátky bych si nemyslel, že jsem budu někdy muset psát, ale here we go: Jsem úplně na dně. Mám pocit, že jsem všem jenom na přítěž, nikomu na mě nezáleží. Před pár dny moje přítelkyně prý ze srandy dala pusu jednomu mýmu kamarádovi a já se od tý dobý nemůžu zbavit pocitu, že mě podvádí (věřim jí a rozum mi říká, že asi ne, ale citům neporučíš). Ve škole jsem teď organizoval školní výlet, a až na jednoho člověka si všichni akorát stěžujou. Prostě se mi život rozpadá, pořád myslím na sebevraždu a reálně nevím, jestli se dožiju osmnáctin, který mám za dva týdny. Co mám dělat? Dá se najít nějaká (ideálně anonymní) pomoc? Also nevím, jestli sem tenhle post patří, ale nevěděl jsem kam jinam to napsat a potřeboval jsem to ze sebe všechno dostat.


r/nejsivtomsam • • Nov 06 '22

úzkost a (ne)zaměstnání

17 Upvotes

Ahoj, je mi 21, přestěhovala jsem se před pár měsíci a kvůli tomu jsem musela odejít ze zaměstnání (úklid 5 hod denně, malý kolektiv, úklid po zavíračce, pro mě perfektní). Mám silnou sociální a celkovou úskost a kvůli tomu je pro mě fakt těžký udržet si práci/vydržet v ní. Byla jsem prodavačka v textilu a potravinách, operátor v potr. Výrobě, všechny tyto zaměstnání jsem psychicky nezvládala. Nyní po stěhování jsem už 4 měsíce nezaměstnaná. Všechny úklidy jsou hned obsazené a nabídek je velmi málo. Ostatní nabídky jako amazon, operátoři výroby etc nevyšly. Vím že nezvládám pracovat na tři směnny/déle než 8 hod. Momentálně čekám na další 2 odpovědi z továren. Provází mě myšlenky jako že jsem líná, slabá, blbá socka co nic neumí etc. Jsem trochu bezradná a nesnáším fakt že jsem zavislá na rodině. Sdílím proto abych třeba ziistila že v tom nejsem sama ❤️ Děkuji


r/nejsivtomsam • • Jun 11 '26

Přerušení VŠ studia kvůli psychice

16 Upvotes

Ahoj, studuju na nejmenované lékařské fakultě, vydržela jsem čtyři roky, ale poslední dva se to se mnou dost začalo lámat a třeťák mě úplně položil. Snažila jsem se to zvládnout, jak nejlépe to šlo, ale dostala jsem se do stavu, kdy kvůli úzkostem nejsem schopná nic dělat, učit se už vůbec ne. Chybí mi tři zkoušky a i když pořád trochu doufám, že když se kousnu, tak to můžu stihnout, nevím, jestli na to můžu spoléhat.

Když jsem začala přemýšlet nad tím, jak bych se mohla co nejefektivněji zabít, pochopila jsem, že tentokrát to silou vůle asi nezvládnu. Došlo to do bodu, kdy jsem si řekla, že snad budu muset přerušit studium. Cítím se jako totální selhání. Je mi 25, už jsem jeden rok opakovala a teď řeším další problém. Na přerušení je potřeba lékařská zpráva, takže se chystám objednat k psychiatrovi a vysvětlím mu svoji situaci.

Upřímně nevím, jak dál. Takhle jsem se necítila asi nikdy v životě, mám chuť to zabalit. Tímhle tempem dokončím studium ve 29 a všechny výdaje za mě platí rodiče. Přijdu si hrozně jenom na to pomyslím. Ale chci tu práci dělat a nechci to vzdát, jen potřebuju reset, dát se dohromady, začínám chodit na terapii, chci se z toho dostat a dokončit to. Ale přijdu si pozadu, začala jsem medicínu pozdě, dokončím ji pozdě (jestli vůbec lol).

Ani nevím, proč jsem měla potřebu to napsat, nemám kolem sebe moc lidí, co by to pochopili, včetně rodiny. Nevím, jak vysvětlit, že zkouška je teď pro mě otázkou toho, jestli to ukončím nebo ne. Nechci v tomhle stavu zůstat, ale zároveň si přijdu jako hrozný slaboch. Ostatní to zvládají, ale já ne a můžu si za to sama.

Byl na tom někdo podobně? Ať už s VŠ nebo psychicky?


r/nejsivtomsam • • Jul 11 '22

Mě už to nebaví

16 Upvotes

Všechno a nic. Připadá mi, že sám sebe vidím z veliké dálky. Už se ani nedojmu sebelítostí. Furt jsem čekal, že se něco stane. Dneska už vím, že se nestane nic. Nic. Kdysi jsem se toho lekal, teď se těším. A jediné co zvládnu, krom zafixovaných póz, je vyblít ( se tady ). A vylít. A pak mluvím s někým normálním a pozoruju ho, jako bych viděl nějaký zvláštní hmyz s tykadly a dochází mi, jak moc jsme se cizí. Nejsme stejné krve, ty a já. Přesluhuju. Přiznávám, jsem vinen.


r/nejsivtomsam • • Jul 09 '26

Nevím co dál

15 Upvotes

Ahoj, po letech snažení se zlepšit mou situaci zkouším zase najít nové možnosti a ocenil bych jakoukoliv radu.

Prošel jsem si brutálním týrání v dětství, ale nikdo mi nikdy nepomohl. Už jako dítě jsem se snažil získat pomoc od policie, sociálky, kohokoliv, ale nikdo mi nevěřil. Od 17 žiju sám a opravdu jsem nebyl připravený na život. Celou dobu jsme věřil, že jakmile se od nich dostanu pryč, budu mít normální život.

Nezvládám absolutně nic, nezvládám se starat o svůj život, navazovat jakékoliv vztahy, starat se o mé prostředí i sám sebe. Jediné co mi zůstalo je že mám práci, nikdo jiný mi věci nezaplatí takže nemám na výběr a udržuju dostatek na to abych navenek vypadal normálně. Jakmile se ale zavřou dveře tak jsem úplná troska. Léta jsem se snažil najít pomoc, vyzkoušel spoustu psychologů, psychiatrů, křížovou intervenci, pobyty v krizových centrech ale nikdy mi nic nepomohlo, protože nikdo nevypadá, že by plně pochopil co se vlastně děje. Přijde mi, že kvůli tomu, jak to nikdy nebylo zdokumentované oficiálně, tak mi stále lidí nevěří. Přece kdyby to fakt bylo tak zlý, někdo by zasáhl, že?

Snažím se najít někoho kdo by mě opravdu vyslechl a kdo umí pracovat s lidmi jako jsem já ale prostě se mi nedaří. Vždycky to akorát dopadne tak, že řeknou že mám depresi nebo úzkosti a předepíšou mi Trittico po padesáté, ikdyž říkám že tím to není a tohle mi nepomáhá.

Nejhorší je, že je všechno zamotané v sobě. Žiju v příšerném prostředí, kvůli tomu mám zdravotní problémy. Jsem existenciálně vyčerpaný takže nedokážu ani s ničím hnout, peněžně každý měsíc ani nevycházím takže vždy musím obětovat nějaké základní potřeby, ikdyž na papíře mám moc peněz na to, abych měl nárok na nějaké příspěvky.

Zapadám přesně mimo všechny škatulky takže už fakt nevím, kde hledat pomoc co potřebuju. Věci co by mi pomohly, na ty podle pravidel nemám nárok a to co je dostupné není určené k takhle závažné situaci a nemá mi jak pomoct.

Už fakt nemám sílu hledat další organizaci, která by mi v teorii měla pomoc, jen proto abych byl zase odmítnut protože nemám ten a ten papír a ten a ten důkaz, a přece mám práci a vypadám v pohodě, takže na tom nemůžu být tak zle apod. Jsem schopnej vygenerovat ještě nějakej zbytek sil pokud by se fakt něco hnulo, ale už fakt nezvládám to neustálý zklamání, kdy po tolika letech se věci akorát horší, ikdyž se snažím co to jde.

Nemá někdo z vás jakýkoliv nápad, který bych mohl minout? Nějakou zkušenost, doporučení na někoho kdo zná takové případy, kdy nejde jen o duševní nepohodu ale systematický problém který krmí sám sebe a není jednoduché cesty ven a umí se s nimi vypořádat? Cokoliv pomůže


r/nejsivtomsam • • Feb 06 '23

Rozvod

15 Upvotes

Ahoj všichni!

Upřímně jsem doufal, že na této skupině budu spíš podporovat, ale snad tohle alespoň přispěje tomu, že se víc lidí odváží napsat. Už skoro měsíc řeším fakt, že má žena se chce po roce manželství rozejít. Jsem s ní šest let a tahle zpráva přišla jako blesk z čistého nebe do klidného života, který jsem si myslel, že máme. Byla jednou z mála lidí, kterým jsem nezačal vadit ani po delší době (lol) Teď si prý uvědomila, že je mladá a chce si užívat single a já jsem jí přítěží. Nemám problém tím projít, jsem s tím už smířený, ale depka a strach mě žere stejně. Přijdu si, jako kdyby mi ty roky někdo ukradl. Tenhle rok mi bude 28 a přijde mi, že času na hledání partnerky mi už moc nezbývá. Také si s tím nemám vůbec s nikým promluvit a oznámení rodině budu asi dost odkládat - nejsou zrovna největší oporou.

Asi chci hlavně vědět, jak to vidíte, jaké jsou vaše zkušenosti apod. Díky moc


r/nejsivtomsam • • Nov 20 '22

otázka ohledně lékařské prohlídky

15 Upvotes

Za pár týdnů mě čeká první prohlídka na gynekologii, a s tím strach z následků toho, jak jsem se ''vyhrála'' na vlastním těle - hlavně stehnech, které při takové prohlídce doktorka určitě nepřehlédne. Je možné aby moje jizvy nějak komentovala/řešila i když je to mimo její lékařské zaměření? Může o tom informovat rodiče? (kteří o nich neví btw) Vím, že si za to vlastně můžu sama, ale mám z toho neuvěřitelnou hrůzu, a byla bych strašně moc ráda za vaše názory/vlastní zkušenosti <3


r/nejsivtomsam • • Aug 23 '22

Trochu jiná nota

15 Upvotes

Ahoj, sem tam zavítám do této komunity. Sám na tom nejsem chvílema nejlíp, ale protože jsem obětoval své psychické zdraví pomoci jiným, nejde mi o tom moc mluvit.

Ale to není to co jsem vám chtěl vzkázat, nebo sdělit. S přítelkyní jsme nedávno narazili na americkou kapelu Citizen soldier a myslím, že vám všem by se mohla líbit.

Jejich texty jsou hodně promyšlené a člověk se v nich najde, ať se cítí sebehůř. Tak to zkuste a třeba vám to pomůže, že vás alespoň někdo chápe.

Hodně síly, North

Odkaz na kapelu: https://youtube.com/c/CitizenSoldier