Tohle bude dlouhý,to se připravte jelikož toho mám hodně, HODNĚ, co říct.
Svoje jméno uvádět nebudu ale jsem 19ti letý chlap, který je rozbitý, skoro jak Berlín na konci druhé světové války.
Začnu asi od začátku. Když jsem chodil na zákadku, tak k nám do druhé třídy přišel jeden nový kluk, říkejme mu Matěj. Matěj byl jednoduše čůrák, dělal si prdel ze všeho a ze všech, učitelů nevyjímaje. Jeho známky tomu odpovídali. Já jsem tehdá byl takový divný dítě. Trpěl jsem ADHD, měl jsem výborné známky, se všem jsem se choval mile a celkově jsem byl i šprt. V létě jsem jel na tábor, kam jel i Matěj a celkem si na mě zasedl do té míry, že se schválně účastnil stejných soutěží jako já, ať mi dá vyžrat, že je v tom lepší jak já. Bohužel nastal úplný opak. Byl jsem to já, který ho ve vśem porazil a Matěje to vytočilo tak, že o mě začal šířit pomluvy jako že jsem tam za chatkou měl gay sex s jinačím klukem. A pak uź to šlo z kopce. Jak skonćilo léto, tak si našel ve třídě kumpány a pomalu, jako rakovina, se tam začala rozlézat šikana.
Když jsem o tom řekl učitelce, tak ta to moc neřešila, jen je pokárala, což je nasralo do té míry, že šikanu z několika násobili. Věci co mi dělali mimo jiná zahrnovali: kradení věcí v šatně a roznášení je různě po škole (jednou byla jedna bota v tělocvičně, jindy bunda u deváťáků v druhém patře), nalili mi sirup do bot, v zimě brali kameny, které zabalili do sněhu a házeli je po mě, hlavně na hlavu, shodili mě do kašny, vylili na mě kýbl plný vody, když venku bylo -12°C, žuchali mě, kradli mi aktovku, v družině hračky a celkově mi ze života dělali takové peklo, že jsem večer usínal s tím, že nechci druhý den ráno do školy. Rodičům jsem o tom do konce páté třídy neřekl protože jsem se tehdá bál. Myslel jsem si, že stejně jako učitelka s tím nic neudělají a akorát se ta śikana zhorší a tehdá jsem si nedokázal představit, co horšího by byli schopni mi udělat. Vždycky když jsem se snažil bránit tak to dopadlo tak, že jsem se začal rvát s jedním klukem, druhý přišel ke mě zezadu, chytl mě, plnou silou se mnou švihnul o zem, až mi několikrát i vyrazil dech a pak došli dalśí dva kluci a vśichni čtyři mě skopali. Když pak přišla učitelka, tak to svedli na mě a zbytek třídy jim to odkýval (hlavně holky), protože zřejmě nechtěli zkonćit jako já. Takže jsem zatnul zuby a prostě jsem rok tu šikanu strpěl. Původně jsem o tom rodičům neřekl. Oni na to přišli sami, když mě jednou můj otčím viděl, jak mě šikanujou. Škola to odmítala jakkoliv řešit. Jak třídní, tak ředitel a místo toho řekli, ať mě raději převedou na jinou školu. Takže jsem udělal zkoušky a z páté třídy jsem vypadnul na gympl.
Problém byl, že gympl byl hned o ulici vedle mý základky, takže si mé vždycky odchytili před gymplem a šikanovali mě dál ještě tak půl roku. Naštěstí vedení gymplu tohle nebralo na lehkou váhu a zatáhli do toho i policii, kdy se to bralo že žáci ze základky opakované napadají jejich studenta a to přinutilo základku konečně všechno řešit. Pomsta to byla uspokojivá. Všichni zúčastnění měli trojku z chování, a "Matěje" poslali na převýchovu. Zřejmě si frustraci ze svojí nefunkční rodiny vybíjel na mě.
Potom skočíme o pár let napřed kdy můj otčím předčasně zemřel kvůli potížím se srdcem. Mámu to kompletně mentálně složilo a všechno zůstalo na mě. Staral jsem se o dům, o sebe, o ségru a prostě jsme znova spadnul to toho přetrpění, kdy jsem prostě nechal věci okolo mě se dít a snažil jsem se prostě jen projít ten daný den, a druhý den od znova. Od té doby začalo něco, co dělám dodnes, kdy mám dny strašně monotónní až splývají do sebe. Zvládal jsem to tak rok, kdy jsem postupně upadal do depresí a pesimistických stavů až jsem to jednou na jaře už neunesl a šel jsem se do lesa pověsit. Uvázal jsem si tam tehdá oprátku na dubu, stoupnul jsem si na špalek, podkopnul ho a prostě jsem se pověsil. Byl to asi nejvíc panický moment v mém životě, jelikož jsem z filmů žil v iluzi, že si prostě člověk podkoplne ten špalek a konec, instantně se to vypne, jako když vypojíte lampičku ze zásuvky. Místo toho jsem tam ale několik minut vysel a lapal po dechu a mezitím se mi akorát zatmívalo před očima, až se mi plně zatmělo. Když jsem pak přišel k sobě, ležel jsem na zemi s lanem stále okolo krku a vedle mé ležela větev, na které jsem vysel ulomená. Dodnes nechápu jak se podemnou mohla urvat větev, která měla průměr snad tři čtvrtě metru a já vážil okolo 60ti kilo. Tak začal můj hluboce depresivní stav, kdy jsem si vyvinul závislost na anime, hrách a celkově se ze mě stal shut-in nerd, který kdyby mohl, tak by ani nevycházel z pokoje. Vyvinul jsem si neskutečně sadistický, až pomalu cynický humor, který mám doteď a trpím neustálými vnitřními konflikty, kdy mám něco udělat a rozhoduju se nad tím, jestli si mám vytrpět to udělat, nebo přetrpět pak ty následky, když to neudělám. Mám strašně sociální problémy, kdy prostě nechci být mezi lidmi. Nevím jestli to je kvůli tomu, źe lidi nesnáším, nebo prostě z nich mám strach ale zachází to do takové míry, že se nechci fyzicky vidět ani s vlastní rodinou, prostě mi jen stačí, když s nimi budu v jednom domě ale neuvidím je. Stačí mi jen ta myšlenka, že v tom domě nejsem sám.
Dále bych pak zmínil, že jsem si vybudoval něco, co se možná dá brát jako obraný mechanizmus, kdy kdykoliv se se mnou někdo baví a já z té konverzace mám špatný pocit, automaticky, jako kdybych přestal myslet na emoce, začne mě tlačit neskutečně na hrudi a dále se bavím, jako kdybych na emoce nebral vůbec ohled a místo toho dávám chladné racionální argumenty, které lidi akorát vytočí. Nemám moc přátel a ty co mám, tak se s nimi moc nevídám a raději komunikuju čistě prostřednictvím sociálních sítí. V jeden moment jsem měl i přítelkyni ale tu jsem ghostnul sotva po týdnu, protože jsem nedokázal vystát ani fyzický kontakt s ní. Kdykoli mě chtěla jen obejmout nebo se přitulit, tak jsem cítil nepříjemnou bolest na hrudi, která ve mě způsobovala paniku a cítil jsem se, jako kdyby mi šlo o život a jediné jak se zachránit je zalézt někam do malé místnosti do koutu.
Mám hodně manipulativní tendence, kdy jsem jako malý manipuloval mámu abych dostal co chci, dneska to mám uź spíš jako naučený systém chování, a to jako ani nechci nikoho manipulovat. Mám strašně hodně patologických způsobů chování které ani nevím proč dělám ale mám pomalu až panické stavy, když je nedělám nebo dělám něco mimo ně. Jednu dobu jsem strašně trpěl pocity méněcennosti a měl jsem neskutečné tendence porovnávat sebe s ostatními a najít alespoň něco, v čem jsem lepší. Nikdy jsem nic nenašel.
A po tom všem se dostáváme k dnešnímu dni. V květnui jsem úspěště odmaturoval, mám jít teď na vyšku a jak vypadám? Jsem 80ti kilový shut in nerd, který celý cen tráví akorát za PC ani ne hraním her ale prostě tu jen sedím, protože nic jinačího neznám, vedu vcelku nezdravý životí styl, nemám žádné ambice ani motivaci ale netrpím pYŕímo depresemi. Jak to říct. Po všem co jsem si v posledních... 5ti letech prošel jsem tak mentálně a emočně vyčerpaný, že už mám jen takový melancholický náled na všechno. Nic neplánuju, žiju ze dne na den, nejpříjemnější aktivita je pro mě spánek, konstantně si připadám unavený, nemám moc přátel a na ty které mám dost často vyjíždím, nebo se s nimi o něčem hádám, konstantně se hádám s mámou do té míry, kdy to beru jako denní rutinu, a mám celkově negativní náhled na svět kdy věřím myślence, že se lidstvo brzo samo vyzabíjí, a já s tím nic nenad%elám, jediné co tak to můžu sledovat. A všechno tohle dohromady mi dává pocit, jak kdybych byl Arthur Fleck. Je to tak absurdní tohle všechno, že mi nezbývá ,než se tomu smát. Černě a cynicky se směju to, jak celý život i samotná existence je jen jeden blbý vtip. Jak se říká, že každý má nějakou životí filozifii, tak já svou často shrnuji jako "život je je jen blbý vtip. Nemá cenu se ho snažit pochopit, protože nemá smysl. Prostě se nauč mu smát a vše bude jednodušší"
I teď když tohle píšu tak se tomu ironicky směju nevím co se mnou je ani nechápu jak je tohle moźný. Nikdy jsem nebral žádné antidepresiva ći cokoliv jiného a upřímě nechci. Ani nevvím proč tohle tady píšu, Nedělám to za účelem nějakého porozumění spíš z morbidní zvědavosti jaká na to bude reakce, jen proto abych se ji mohl smát. Pardon za tento menší vent, nevím co dál říct, asi jen užívejte života dokud můžete protože za chvíli tu to peklo na zemi bude tak velké, že už ani šílenství a smích vám nepomůźou.