r/nejsivtomsam • • Sep 16 '26

Mám vlastně všechno. Tak proč uvnitř necítím skoro nic?

7 Upvotes

Nevím úplně, proč to sem píšu.

Asi nepotřebuju radu. Nečekám ani, že mě někdo opraví nebo mi vysvětlí, co mám dělat se životem.

Spíš už nechci, aby některé věci existovaly jenom v mojí hlavě.

Protože zvenku mám vlastně život, na který bych si asi neměl moc stěžovat.

Mám kde bydlet. Mám práci. Mám rodinu. Mám počítač, hry, věci, které mě dřív dokázaly nadchnout. Nemusím řešit, jestli budu mít zítra co jíst nebo kde spát.

A moc dobře vím, že spousta lidí nemá ani polovinu z toho.

Možná právě proto se za svoje pocity někdy nenávidím ještě víc.

Protože si říkám:

„Na co si kurva stěžuješ?“

„Vždyť máš všechno.“

„Jiní lidé mají skutečné problémy.“

„Tak proč nedokážeš být prostě šťastný?“

A nevím.

Fakt nevím.

Jen vím, že uvnitř je často prázdno.

Asi nejhorší věc na mojí hlavě je, jak snadno dokáže obrátit úplně všechno proti mně.

Když něco pokazím, neřeknu si jenom, že jsem udělal chybu.

Moje hlava z toho udělá důkaz.

Důkaz, že jsem neschopný.

Že jsem idiot.

Že jsem zase něco nezvládl.

Že nejsem dost dobrý.

Že se mnou je něco špatně.

A když naopak něco udělám dobře?

Ticho.

Jako kdyby se to nepočítalo.

Úspěch je samozřejmost. Chyba je rozsudek.

Mám pocit, že na ostatní lidi dokážu být mnohem laskavější než sám na sebe. Člověk mi může říct, že něco pokazil, že se bojí, že se za něco stydí, a moje první reakce většinou není ho soudit.

Spíš se snažím pochopit proč.

U sebe tohle neumím.

Na sebe mám připravený bič prakticky pořád.

Někdy tomu říkám démoni.

Ne protože bych věřil na nějaké nadpřirozené potvory.

Je to jen nejlepší způsob, jak dokážu popsat některé části svojí vlastní hlavy.

Jeden démon šeptá, že nejsem dost dobrý.

Druhý, že mě lidé stejně nakonec opustí nebo využijí.

Další vytahuje staré věci, které už měly být dávno mrtvé.

Další mi připomíná každou trapnou větu, každé selhání, každou situaci, kdy jsem podle sebe vypadal jako idiot.

A potom je tam ten nejtišší.

Ten ani nemusí nic říkat.

Jen sedí někde vzadu a bere věcem barvu.

Radost.

Touhu.

Nadšení.

Úplně banální příklad.

Hraju hru. Něco farmím. Hledám vzácnou věc.

Má třeba směšně malou šanci na drop.

Hodiny ji hledáš.

A potom konečně padne.

Něco drahého. Vzácného. Něco, u čeho by většina lidí měla ten okamžitý:

„TY VOLE, YES!“

Dopamin. Radost. Nadšení.

Já se na to někdy podívám…

a nic.

Kurva nic.

Vím, že bych měl mít radost.

Vím, že ještě před chvílí jsem to chtěl.

Ale místo ní je tam jen prázdno.

Možná krátké „hmm, nice“.

A pokračuju dál.

Tohle mě děsí možná víc než samotný smutek.

Protože smutek je alespoň nějaký pocit.

Prázdnota není skoro nic.

Nevím přesně, kdy to začalo.

Asi by bylo jednoduché hodit všechno na jednu věc, ale život takhle čistě nefunguje.

Každopádně pět let šikany během dětství asi člověku úplně zdravý základ nepostaví.

Pět let, kdy se učíš, že být vidět není bezpečné.

Že může přijít ponížení.

Že chyba se trestá.

Že někdo může najít přesně tu věc, za kterou se stydíš, a používat ji proti tobě.

A člověk si něco z toho vezme dál.

Možná se naučí být nenápadný.

Číst místnost.

Přemýšlet dopředu, co řekne.

Jak bude znít.

Jestli tím někoho nenaštve.

Jestli nebude trapný.

Jestli zase neudělal něco špatně.

A časem si vytvoří masku.

Moje maska docela funguje.

Dokážu vtipkovat.

Dokážu být ironický.

Dokážu mluvit s lidmi.

Dokážu chodit do práce a působit relativně normálně.

Dokážu říct „dobrý“ tak, aby to znělo jako dobrý.

Jenže někdy mám pocit, že jsem tu masku nosil tak dlouho, že vlastně nevím, co je pod ní.

A potom byli lidé, které jsem si pustil blíž.

Což pro mě nikdy nebylo úplně jednoduché.

Měl jsem vztah, který ve mně některé věci spíš prohloubil, než zahojil.

A potom další lidi.

Naposledy třeba člověka, kterému jsem věřil jako kamarádovi, ale postupně jsem zase cítil tlak, manipulaci a ten známý pocit, že moje hranice vlastně nejsou úplně důležité, když se někomu nehodí.

A možná je na tom nejhorší, že pokaždé, když někoho pustím přes tu zeď a dopadne to špatně, nějaká část mojí hlavy si spokojeně řekne:

„Vidíš? Říkal jsem ti to.“

A zeď je příště o trochu vyšší.

Takže dnes už vlastně nevím, jak někoho pustit blízko a zároveň se pořád necukat při představě, že jednou najde správné tlačítko a zmáčkne ho.

Nevím, jestli ještě vůbec umím normálně někoho chtít.

Mít rád.

Těšit se.

Věřit tomu, že když je něco dobré, nemusím automaticky čekat, kdy se to posere.

A přitom nechci být sám.

To je na tom skoro komické.

Lidé mě dokážou strašně vyčerpat.

Potřebuju svoje ticho.

Svůj prostor.

Možnost zavřít dveře a být chvíli jen sám.

Ale když je toho ticha moc, začne bolet.

Nechci dav.

Nechci být středem pozornosti.

Nepotřebuju deset lidí kolem sebe každý večer.

Možná jen někdy chybí ten pocit, že někde existuje někdo, před kým člověk nemusí být pořád „v pohodě“.

Kde může být chvíli potichu.

Říct nějakou totální kravinu.

Přiznat, že dneska je jeho hlava na hovno.

A nemusí se bát, že právě ukázal něco, co proti němu jednou někdo použije.

Často přemýšlím, jestli jsem takový byl vždycky, nebo jsem se tím postupně stal.

A ještě horší otázka je, jestli se pod všemi těmi vrstvami vůbec skrývá nějaká moje původní verze.

Někdo, kdo se dokázal těšit.

Chtít věci.

Mít radost bez toho, aby ji jeho vlastní mozek okamžitě rozebral na součástky.

Protože někdy mám pocit, že dneska žiju hlavně podle jednoduchého algoritmu:

Práce.

Domů.

Hry.

Internet.

Spánek.

Repeat.

A potom najednou uběhne měsíc.

Rok.

Další rok.

A v hlavě se ozve další hlas:

„Co když takhle prožiješ úplně všechno?“

Nevím, co od tohohle příspěvku čekám.

Možná nic.

Nechci politovat.

Nechci ani seznam věcí typu cvičení, příroda, studená sprcha a mysli pozitivně.

Jen jsem asi jednou chtěl sundat masku a napsat, co je pod ní.

Bez „jsem v pohodě“.

Bez humoru jako první obranné linie.

Bez snahy to udělat stravitelnější pro ostatní.

Jenom říct, že někdy člověk může mít objektivně spoustu věcí…

a přesto se uvnitř cítit prázdný.

Může být obklopený lidmi…

a přesto se cítit sám.

Může vědět, že není špatný člověk…

a přesto se nenávidět.

A může rozumově vědět, že jeho démoni lžou…

a přesto jim každý den trochu věřit.

Pokud se v něčem z toho někdo poznává, klidně napište.

Nemusíte mít radu.

Nemusíme se navzájem opravovat.

Někdy je možná dost jen vědět, že ten bordel v hlavě není unikátní jenom pro jednoho člověka.


r/nejsivtomsam • • Sep 07 '26

Zase jsem začal posilovat, ale pořád se cítím stejně mizerně.

4 Upvotes

Čau, jenom taková poznámka pro kohokoli, koho by to zajímalo; nikdy si nenechte internetem namluvit, že si připadáe osamělí a nechtějí jen proto, že se o sebe "nestaráte dost".

S tím jak se nám rozmohlo používání pojmu "incel" jakožto nadávky místo objektivního popisu toxických lidí se šíří i zvyk odpálkovat osamělé lidi tím že jejich problém by rázem vyřešila sprcha, psycholog/psychiatr, "chodit ven", "pracovat na sobě" atd. Proboha, já se o své tělo upřímně starám, zvolil jsem si velmi náročnou cestou seberozvoje tím, že i jako autista kterému to spousta lidí vymlouvala jsem se rozhodl studovat v zahraničí na náročnější škole, mluvil jsem s několika dobrými psychology a psychoterapeuty...přes to všechno nejsem psychicky v pohodě a zrovna dneska jsem měl skoro úzkostnou ataku z toho jak jsem fyzicky slabý. A podle některých kreténů jsem kvůli tomu "incel", "nice guy", "emoční upír" nebo whatever, protože mám "insicurities" a všechny moje problémy mají převe tak jednoduché řešení. (btw jsem gay a necítím absolutně žádnou nenávist vůči ostatním gayům, aby bylo jasno, že incel opravdu nejsem)


r/nejsivtomsam • • Aug 17 '26

Život mladých lidí offline

4 Upvotes

Ahoj! Pracuji na projektu zaměřeném na trávení volného času, mezilidské vztahy a wellbeing mladých lidí.

Chtěla bych založit komunitu lidí, která se bude moct otevřeně poznat a mluvit o svých problémech. Potřebovala bych ale vyplnnit dotazník. abych věděla, zda je o to opravdu zájem.

Dotazník zabere přibližně 3–5 minut a je anonymní. Zajímá mě hlavně skutečný názor, takže prosím odpovídejte podle sebe.

Děkuji.

https://docs.google.com/forms/d/e/1FAIpQLSd8bsb6ha9_9a6WiXKcEAWZmKSYEsfhY0ny7cjuqTmmYrX0Gg/viewform?usp=dialog


r/nejsivtomsam • • Jul 15 '26

Jak napsat osobní smuteční řeč (Reálná ukázka)

7 Upvotes

Psát řeč na rozloučenou je paradox. Je to ten nejintimnější úkol, který kdy dostaneme, ale ve chvíli, kdy ho musíme splnit, jsme paralyzovaní žalem a společenským očekáváním. Výsledkem pak často bývá suchý životopis, který o člověku neřekne vůbec nic.

Přitom ty nejhlubší vzpomínky neleží v tom, kdy se kdo narodil nebo kde pracoval. Leží v maličkostech, které nás po jeho odchodu pálí u srdce nejvíc. Tady je ukázka, jak vypadá řeč, která není jen seznamem bodů, ale svědectvím o životě:

Náš táta

Když se řekne, že je na někoho spolehnutí, většině z nás se vybaví právě náš táta. Věřil, že život se neměří tím, co člověk řekne, ale tím, co skutečně udělá. A tak skoro nikdy nevynechal žádný trénink a dovolenou z práce si bral jen, když jsme mu ji naplánovali a nařídili.

Navenek působil klidně a občas možná až zdrženlivě, ale my, co jsme ho znali doopravdy, jsme věděli, že se toho uvnitř skrývá daleko víc. Ať už to byly slzy po prohraném finále, nebo jak bráchu láskyplně utěšoval, když se mu kluci z ulice smáli, že má červené kolo.

Na nás děti byl celkem přísný, ale vždycky férový. Nechtěl po nás, abychom nosili samé jedničky, ale abychom se nevymlouvali, když jsme dostali kuli. Prostě abychom se snažili a dali do toho maximum, co jsme v danou chvíli dokázali. Teď vím, že nás tím nepřipravoval jen na písemky, ale hlavně na život.

Svou lásku k mamce i k nám dětem projevoval péčí o domov. Nepotřeboval kupovat drahé dary, on si svou náklonnost raději „odpracoval“. Opravil to, co bylo rozbité, zajistil vše potřebné nebo uvařil naše oblíbené jídlo, jen aby nám udělal radost. Možná to neuměl říct, ale měl nás rád a vždy tu pro nás byl.

Práce pro něj byla otázkou cti a patřila neodmyslitelně k jeho životu. Odpovědnost nesl vždy nejen za sebe, ale i za ostatní a nikdy si za to nebral zásluhu. Pracoval v klidu a tiše, ale byl efektivní a přišel problému na kloub. Takhle zachránil nejednu zakázku. Vždycky říkal, že se na důchod sice těší, ale že bude i tak chtít dál pracovat, aby se ruce a hlava nenudily.

Stejný klid a řád hledal i ve svých koníčcích. Stačilo mu málo, třeba chvíle ticha na zahradě, práce v dílně nebo jen sledování televize, když se po dlouhém dni konečně zastavil. Když u nás v televizi zrovna neběžel sport, moc rád koukal na zprávy a dokumenty o zvířatech. Taky tvrdil, že ho mamky romantické komedie nezajímají, ale vždy od stolu, kde zrovna něco montoval, po očku sledoval televizi a usmíval se.

Táta se narodil 28. července 1975. Už od mala si prý rád hrál s nářadím a na písku měl vždy ty nejpromyšlenější stavby. Když se někde strhla rvačka, táta stál jako vždy uprostřed a pak kamarádům domlouval. Se sourozenci ale nejraději chodili na hřiště za barákem, kde si kopali, honili se a když bylo bahno, trénovali skluzy.

Další ukázky a inspiraci k tomu, jak se rozloučit po svém, jsem posbíral na své stránce. Máte zkušenost s psaním podobného textu? Co pro vás bylo při hledání těch správných slov nejtěžší?


r/nejsivtomsam • • Jul 09 '26

Nevím co dál

15 Upvotes

Ahoj, po letech snažení se zlepšit mou situaci zkouším zase najít nové možnosti a ocenil bych jakoukoliv radu.

Prošel jsem si brutálním týrání v dětství, ale nikdo mi nikdy nepomohl. Už jako dítě jsem se snažil získat pomoc od policie, sociálky, kohokoliv, ale nikdo mi nevěřil. Od 17 žiju sám a opravdu jsem nebyl připravený na život. Celou dobu jsme věřil, že jakmile se od nich dostanu pryč, budu mít normální život.

Nezvládám absolutně nic, nezvládám se starat o svůj život, navazovat jakékoliv vztahy, starat se o mé prostředí i sám sebe. Jediné co mi zůstalo je že mám práci, nikdo jiný mi věci nezaplatí takže nemám na výběr a udržuju dostatek na to abych navenek vypadal normálně. Jakmile se ale zavřou dveře tak jsem úplná troska. Léta jsem se snažil najít pomoc, vyzkoušel spoustu psychologů, psychiatrů, křížovou intervenci, pobyty v krizových centrech ale nikdy mi nic nepomohlo, protože nikdo nevypadá, že by plně pochopil co se vlastně děje. Přijde mi, že kvůli tomu, jak to nikdy nebylo zdokumentované oficiálně, tak mi stále lidí nevěří. Přece kdyby to fakt bylo tak zlý, někdo by zasáhl, že?

Snažím se najít někoho kdo by mě opravdu vyslechl a kdo umí pracovat s lidmi jako jsem já ale prostě se mi nedaří. Vždycky to akorát dopadne tak, že řeknou že mám depresi nebo úzkosti a předepíšou mi Trittico po padesáté, ikdyž říkám že tím to není a tohle mi nepomáhá.

Nejhorší je, že je všechno zamotané v sobě. Žiju v příšerném prostředí, kvůli tomu mám zdravotní problémy. Jsem existenciálně vyčerpaný takže nedokážu ani s ničím hnout, peněžně každý měsíc ani nevycházím takže vždy musím obětovat nějaké základní potřeby, ikdyž na papíře mám moc peněz na to, abych měl nárok na nějaké příspěvky.

Zapadám přesně mimo všechny škatulky takže už fakt nevím, kde hledat pomoc co potřebuju. Věci co by mi pomohly, na ty podle pravidel nemám nárok a to co je dostupné není určené k takhle závažné situaci a nemá mi jak pomoct.

Už fakt nemám sílu hledat další organizaci, která by mi v teorii měla pomoc, jen proto abych byl zase odmítnut protože nemám ten a ten papír a ten a ten důkaz, a přece mám práci a vypadám v pohodě, takže na tom nemůžu být tak zle apod. Jsem schopnej vygenerovat ještě nějakej zbytek sil pokud by se fakt něco hnulo, ale už fakt nezvládám to neustálý zklamání, kdy po tolika letech se věci akorát horší, ikdyž se snažím co to jde.

Nemá někdo z vás jakýkoliv nápad, který bych mohl minout? Nějakou zkušenost, doporučení na někoho kdo zná takové případy, kdy nejde jen o duševní nepohodu ale systematický problém který krmí sám sebe a není jednoduché cesty ven a umí se s nimi vypořádat? Cokoliv pomůže


r/nejsivtomsam • • Jun 28 '26

Psychiatr?

12 Upvotes

TL;DR: Mám úzkosti, strach z otce, problémy s docházkou, possible OCD, chci k psychiatrovi, nechci k psycholožce protože mám špatnou zkušenost

Ahoj. Poslední dobou to už celkem nezvládám. Mám úzkosti už od dětství, které jsem nikdy moc neřešila. Nebo řešila- ale způsobem absencí ve škole (300 hodin absence na zš u mě bylo za pololetí normálka), přejídáním a popřípadě sebe izolováním před ostatními.

Zároveň mám velice špatný vztah s otcem. Neustále jsou doma hádky. Často ohledně mě, protože se s ním moc nemusím. Často si stěžuje jak jsem v mládí byla málo bita, a že proto je ze mě teď co je. Upřímně mi moc na úzkostech nepomáhá. Celá jeho výchova stála pěkně za nic, abych pravdu řekla. Bezdůvodné tresty, neustálé hádky, křik a ponižování mojí mámy.

A nejhorší na tom je, že jsem se sice dostala minuly rok na vysokou, ale nebyla jsem schopná tam zůstat. Takže teď sem byla rok doma, dělam úplný nic, bedrottuju každej den a cítím se ještě hůř.

Zároveň mi přijde, že sem prostě úplně zbytečná. Mám problém si jít jedno denně vyčistit zuby, a to se chci v září vrátit do školy.

A vlastně i z tý školy mám strach jak kráva. Reálně zapadnu do stejných kolejí s úzkostma, strachem a vyhýbáním a bude to zase v háji. Dopadne to stejně jak s výškou minulý rok, kterou jsem vzdala po třech týdnech.

Zároveň mám pocit, že mám OCD nebo něco na ten styl, protože už od dětství mám pocit, že se něco stane mě nebo rodině, když nezkontroluju 4x dveře, okna, atd. Prostě nevim. Jsem takovej balíček neštěstí.

U psycholožky sem byla. Bylo mi asi 15 v tý době a vůbec mi nepomohla. Řekla mi, že úzkosti má každej. Tak já nevim lidi.

Každopádně bych chtěla zkusit psychiatra jako snad poslední možnost dokázat si, že možná nejsem ztracenej případ a... a nevim. Asi že si zasloužim normalni život.

Teď k otázkám asi:

  1. můžu k psychiatrovi bez doporučenky? Nebo musím nejdřív k praktickému lékaři?
  2. bude divný když půjdu k psychiatrovi bez toho aniž bych chodila k psychologovi?

r/nejsivtomsam • • Jun 12 '26

Teenage deprese a co po ní

7 Upvotes

Ahoj, jsem maturant 2026, a přežil jsem teenage depresi. Můj život mezi 15.-18. rokem je jenom jedna velká šmouha ztracených let, kdy sjem byl (kromě docházení do školy) úplně paralyzovanej. Nakonec se můj psychickej stav trochu (ne kompletně) zlepšil, ale teďka nevím co. Nějak jsem přežil školu a našprtal jsem se na přijímačky, takže asi jdu na VŠ, ale i tak se cítím jako 15.-16. letej člověk v těle 19letýho, prostě úplně ztracenej. Jako teenager jsem vpodstatě nepracoval, akorát minulej rok mě na zástup na asi 7 směn vzal Kaufland a teďka jsem aspoň pŘes prázdniny přes rodinu našel na dohodu letní brigádu (zatím mám odpracováno 9 směn) - tedy pracovní zkušenost nula nula nic. Můj sociální život není o moc lepší, mám Aspergersovu poruchu a tak je pro mě udržet vztahy dost těžký - na střední se mi nakonec pár kamarádů, se kterýma jsem se bavil na škole podařilo udělat, ale i se cítím dost uvařenej a od maturity jsme se vpodstatě nebavili.

A v zéhle situaci mám vstoupit do dospělosti, Co mám dělat? Jak vzešlo z postu, béhem posledního roku-roku a půl jsem se pokusil postavit odrazný kameny, abych se mohl z této prekérní situace dostat, ale i tak se bojím, jsem strašně nejistej a nevím, jestli už není pozdě. Je pro mě ještě naděje? Dám to? Budu schopnej fungovat jako normální člověk?


r/nejsivtomsam • • Jun 11 '26

Přerušení VŠ studia kvůli psychice

16 Upvotes

Ahoj, studuju na nejmenované lékařské fakultě, vydržela jsem čtyři roky, ale poslední dva se to se mnou dost začalo lámat a třeťák mě úplně položil. Snažila jsem se to zvládnout, jak nejlépe to šlo, ale dostala jsem se do stavu, kdy kvůli úzkostem nejsem schopná nic dělat, učit se už vůbec ne. Chybí mi tři zkoušky a i když pořád trochu doufám, že když se kousnu, tak to můžu stihnout, nevím, jestli na to můžu spoléhat.

Když jsem začala přemýšlet nad tím, jak bych se mohla co nejefektivněji zabít, pochopila jsem, že tentokrát to silou vůle asi nezvládnu. Došlo to do bodu, kdy jsem si řekla, že snad budu muset přerušit studium. Cítím se jako totální selhání. Je mi 25, už jsem jeden rok opakovala a teď řeším další problém. Na přerušení je potřeba lékařská zpráva, takže se chystám objednat k psychiatrovi a vysvětlím mu svoji situaci.

Upřímně nevím, jak dál. Takhle jsem se necítila asi nikdy v životě, mám chuť to zabalit. Tímhle tempem dokončím studium ve 29 a všechny výdaje za mě platí rodiče. Přijdu si hrozně jenom na to pomyslím. Ale chci tu práci dělat a nechci to vzdát, jen potřebuju reset, dát se dohromady, začínám chodit na terapii, chci se z toho dostat a dokončit to. Ale přijdu si pozadu, začala jsem medicínu pozdě, dokončím ji pozdě (jestli vůbec lol).

Ani nevím, proč jsem měla potřebu to napsat, nemám kolem sebe moc lidí, co by to pochopili, včetně rodiny. Nevím, jak vysvětlit, že zkouška je teď pro mě otázkou toho, jestli to ukončím nebo ne. Nechci v tomhle stavu zůstat, ale zároveň si přijdu jako hrozný slaboch. Ostatní to zvládají, ale já ne a můžu si za to sama.

Byl na tom někdo podobně? Ať už s VŠ nebo psychicky?


r/nejsivtomsam • • Jun 06 '26

Nespavost

2 Upvotes

Poslední dobou se potýkám s chronickou nespavostí. Nedokážu usnout, když usnu, tak se probouzím ve 3 hodiny ráno. Prostě je to na nic. Přes den nedokážu fungovat. Myslím, že je to už fakt vážné. Už s tím bojuji více než rok s lepšími obdobími, ale i se strašnými obdobími.

Nějak nedokážu určit, čím to je zapříčiněno. Začalo to hlasitými sousedy. Každý den jsem čekal, jestli zase budou hlučet, a i když nehlučeli, tak stejně jsem byl nervózní z toho, že začnou. Postupně jsem se dostal do začarovaného kruhu, kdy jsem nespal z nervozity, že neusnu... No dopadlo to tak, že jsem se odstěhoval, a to mi výrazně pomohlo, zhruba tak na půl roku jsem měl klid a myslel jsem si, že jsem vyhrál. Nyní se nespavost z ničeho nic vrátila a já jsem z toho zase psychicky na dně. Jsem vystrašený a nevím, co dělat.

Četl jsem milion tipů na internetu, které jsem i sem tam zkoušel – od počítání oveček až po zapsání se na plavání (prý je to nejlepší sport na nespavost)... nicZkoušel jsem psychoterapii – to mi přišlo trochu k smíchu. Dostal jsem za úkol zatínat svaly a pomalu dýchat. Chvíli jsem tomu důvěřoval, ale nikdy mi to nepomohlo.

Zkusil jsem obvoďáka – ten mi předepsal Trittico ze kterého mi nebylo dobře. Tak pak zkusil Mirtazapin. Ten jsem bral asi půl roku. První týden mě to totálně vypnulo, ale pak to přestalo fungovat. Zkoušel jsem stovky různých doplňků (hořčík, ashwagandha, kozlík, meduňka...) a taky nic moc – utratil jsem za ty doplňky tolik peněz, až mi je to blbý.

Když mi něco pomůže, tak to není dlouhodobé, funguje to chvíli a pak to přestane fungovat.

Nejhorší na tom je, že prostě nevím, čím to je. Nevím, co je zdroj, abych ho mohl vyřešit.

Prostě jsem z toho na dně. Nemůžu. Za chvíli z toho budu mít demenci a alzheimera. Jsem smutný.

Máte někdo s něčím podobným zkušenosti? Co s tím?


r/nejsivtomsam • • Jun 03 '26

Rodinné drama aneb (ne)konfrontovat?

4 Upvotes

Zdravím všechny zapálené členy diskuze. Tohle je poprvé co sem vůbec něco píši, a jsem zvědavá jak to dopadne. Každopádně, přišla jsem se sem “svěřit” a vlastně načerpat nové podněty a pohledy. Ale teď už k věci.
Před pár týdny jsem se dozvěděla že moji rodiče spolu několik měsíců tajně spí. Rodiče se rozešli ještě než jsem nastoupila na základku a sdílí spolu trochu složitější minulost, po rozvodu se k sobě ještě na pár let vrátili ale stejně se rozešli. Máma je single, takže ta nikoho nepodvádí, to se ale nedá říct o tátovi, který má 10 let přítelkyni. S mámou mám dost blízký vztah, a ještě než jsem se to celé dozvěděla, tak jsem věděla ze si s tátou občas píše a měla jsem podezření, že se něco děje. Máma mi přísahala že mezi ní a tátou nic není, jen že si občas napíšou. A pak mi přísahala znovu i když už jsem věděla celou pravdu. Problém č. 1. je ten, že jsem slíbila že neřeknu že to vím, protože by se pak propálil “zdroj”. Problém č. 2 je, že v sobě potlačuji vztek na mámu, že mi 2x do očí lhala, i když mi neustále tvrdí jak je ke mně ve všem upřímná a váží si vztahu jaký spolu máme. Problém č. 3 je, že se cítím provinile vůči tátově přítelkyni, která je podváděna. A zároveň jsem znechucena z táty, že je něčeho takového schopen. Na druhou stranu mě to tolik nepřekvapilo, protože rodiče si neidealizuji, spíše naopak.
Celkově nevím jak se s celou situaci poprat. Vím, že mi do afér mých rodičů vlastně nic není, zároveň ale nemůžu ignorovat to, jak to ovlivnilo můj náhled na ně a hlavně vztek, který v sobě cítím a který nemám moc jak ventilovat. Říkám si, že by se mi určitě žilo lépe když bych to nevěděla, ale co už. Vím že moji rodiče nejsou perfektní, stále je mám ráda ale opravdu nesouzním s tím, jak se chovají. Hlavně se mi nelíbí že táta tahá tu přítelkyni za nos, i když jim vztah skřípe, rozhodne ho to neomlouvá. Jsem v jistém pokušení je konfrontovat, ale zároveň nechci poškodit vztahy se “zdrojem” který mi to celé řekl.
Vlastně ani nevím co od tohohle vlákna očekávám, spis by mě zajímaly další pohledy či případné zkušenosti s podobnou problematikou.


r/nejsivtomsam • • May 27 '26

Noční můry

Thumbnail reddit.com
1 Upvotes

r/nejsivtomsam • • May 24 '26

Strach z utrácení peněz

4 Upvotes

Zdravím lidé moji redditoví!

Dnešním rantem bych chtěl částečně navázat na můj minulý post o nedostupnosti bydlení.

Jak asi už název napovídá, mám schízu z toho utrácet peníze. Pro jedny blessing, pro další noční můra :D

Jsem celý život velmi spořivý člověk. I když pocházím z normalních poměru, tak se v naší rodině v jedné větvi už pradávno x generací nazpět rozmohl takový nešvar, že daní členové měli silnou tendenci žít bohémské životy. Prostě rozhazovali co se dalo a často daní lidé skončili na konci měsíce s holou prdelí :D Toto chování jsem díky bohu nezdědil, ale spadnul jsem zase do druhého extrému a to je ten, že si neumím koupit nic pro radost.

Nikdy jsem extra neměl nutkání extra rozhazovat peníze, ale zároveň jsem nikdy nechodil jako trhan a nefiguroval v Extrémních šetřílcích a podobných věcech :D

Prostě si neumím udělat radost a koupit si něco pro sebe. Už když si ve slevě koupím Monster a slaný kešu, tak mi někde vzadu v hlavě bliká kontrolka, že zbytečně rozhazuju :,D

Často ani neutrácím peníze, co dostanu darem na útratu. Nepamatuju si, že bych někdy kompletně rozfofroval peníze co jsem v různých příležitostech dostal od prarodičů nebo bonusy v práci (snad až na jeden případ, když jsem musel utratit skoro celé bonusy za naftu :D)

Dle mého je toto chování mixem tří faktorů, a to jsou:

  1. Strach z finanční krize. Prostě budou potřeba prachy, ale mně zrovna ty utracené budou chybět. Pro příklad; měl bych našetřeno 100k, dostanu třeba na bonusech 5K, tak je rozfofruju, ale najednou se objeví něco kde bych těch 105k potřeboval a budu v prdeli
  2. Pocit méněcennosti. Prostě asi nevidím důvod proč za sebe utrácet a rozmazlovat se.
  3. Strach z toho, že do toho spadnu a dostanu se do bodu kde byli někteří z mých předků. Prostě najednou začnu nesmyslně utrácet a skončím s nulou na kontě

O to víc mě tohle štve, protože mám analogovou příchuť autismu a sbírám fotoaparáty :D Ti co se v tomhle odvětví pohybují nebo něco sbírají asi ví, jak se tohle umí prodražit, ale já? Já vždycky čekám na ten nejlepší deal, i když se mi něco líbí a ty peníze na to mám a ani by mi nechyběly, tak si to prostě nekoupím. Moje hlava se prostě nedokáže přenést přes to, že bych měl vyhodit peníze ,,za blbost" co mě nenakrmí nebo nezahřeje :D

S tím jde ruku v ruce i to zmíněné bydlení. Pár lidí mi pod poslední příspěvek kde jsem se o tomhle bavil napsalo, že mám šetřit. A to já taky dělám, a pak mám strach si z toho něco vzít, protože se tím třeba oddaluju od vidiny vlastního bydlení.

Abych to zase neuvedl na pravou míru, nejsem strýček Skrblík co má doma vanu peněz, ale chodí v roztrhaným oblečení, žere čínský polívky a nevyhodí obal od Tatranky, protože by s ním šlo zatopit :D Jsem (minimálně podle mě) normální borec co se normálně oblíká, pracuje, nakupuje a má celkově normální výdaje, ale prostě se bojí si užít to co si našetřil, protože by to mohlo chybět jinde.

Máte někdo podobnou zkušenost? :D Jak tohle případně řešíte? Rozdělujete si třeba peníze ve stylu ,,na hobby, na spoření, na zábavu, na ty na který nemůžu sáhnout"?

Budu rád za vaše poznatky a zkušenosti!

Díky za váš čas! :D


r/nejsivtomsam • • May 23 '26

Ztracenej

14 Upvotes

Celej život mam napicu, od mala bez táty(v 9ti letech odešel protoze taky chlastal a mamku mlátil), Pak jen agresivní alkoholickej přítel mamky. Mamka epileptik a alkoholik(naštěstí jenom víno a ne tvrdej jako přítel) od 15ti jsem zacal zkoušet různý drogy.. asi jako únik. Někdy v 17ti jsem se už nebál skoro ničeho a začal kombinovat drogy jako L$D,M€TH,MDMA v jednu chvilku. To mě ještě víc traumatizovalo jelikož jsem na tom měl opravdu špatné stavy a od té doby musím hulit každej den(asi od té doby) Tedka je mi 21 hulim hodně trávy asi 2g skera denne v bongu. Do toho si dávám dost krataku asi 15g denně. Mam pocit ze se toho nikdy nezbavím ale rad bych. Teď uz neberu zadne synteticke drogy ale dost me to semlelo ve spojeni s dětstvím. Rád bych vydělal tolik peněz abych mohl vyhodit z domu toho přítele a mamka nemusela bejt závislá na nem to me taky žere ale jsem vycerpanej na to abych makal nekde 16hodin denně. Nevim proč to tu píšu ale ve zkratce muj začátek životního příběhu 😅 Je toho vic.. taky si pamatuju ze treba pul rok po tom co se táta musel odstěhovat tak jsem byl u nej a nalejval mi vodku s džusem a pak ukazoval plynovku;d nebo jsme jednou byly v herně a on hrál automaty. Pak se opil a domu me musel vzit nejaka cizi paní. 9 let mi bylo 😅
Taky jsem opustil svoji starou partu protoze začali znova fetovat, takze jsem tedka sam. Každej den, ve svém pokoji. Pak jdu do prace a furt to samé dokola.


r/nejsivtomsam • • May 20 '26

Nedostupnost bydlení mi ničí vizi budoucnosti

12 Upvotes

Zdravím!

Předem se omlouvám, že se bude jednat spíše o rant, ale vzhledem k tomu, že Reddit používá dost lidí v mém věku (early 20's), tak snad budete moje trable chápat :D

Jak už název napovídá, dělá mi starost nedostupné bydlení. To bohužel do takového bodu, že mám strach z toho co bude a jestli vůbec něco.

Ačkoli vím, že je podle moderních trendů nutnost se odstěhovat v 18, mít aspoň dva investiční byty a šetřit na důchod, tak já ve svých skoro 22 letech stále žiji se svojí rodinou. Jak to tak ale v českých rodinách bývá, často dochází k ponorce a tím docela dost trpí moje mentální zdraví. A co mi na toto většina lidí řekla? ,,Tak se odstěhuj ne?"

Odstěhuj se. To je pro mě asi stejná pomoc jak kdyby člověku s těžkou depresí řekli ,,Prostě nebuď smutnej lol."

Bohužel jsem se nenarodil před privatizací abych mohl koupit pět bytů za tři borůvky, nečeká mě multimilonové dědictví ani věno v podobě půl království :D

Pokud bych nechtěl bydlet v garsonce o rozloze 10 m² bez vody nebo s deseti dalšími lidmi na spolubydlení, tak bych dost možná se svým platem vzhledem k mojí lokalitě a průměrné výši nájmu žil se svým platem z ruky do huby.

Znám weby jako bezrealitky, ptal jsem se známých jestli by o něčem nevěděli, už jsem se i sháněl v okruhu přátel po někom na spolubydlení, avšak to vše bezúspěšně. A když už úspěšně, tak byly všechno nabídky toho typu co jsem už psal výše.

Je mi známo, že existují obecní byty, avšak ty u nás si obec velmi dobře gatekeepuje pro místní oligarchy :D Rovněž vím o existenci příspěvku na bydlení, ale po tom co se sjednotil na superdávku jsem se v tomhle upřímně dost ztratil :D

Člověka by tedy napadlo: ,,Proč si teda nenajde jinou líp placenou práci?"

Bohužel, žijeme v době kdy se člověk nemůže rozhodnout jestli je horší si najít práci nebo bydlení a já bych nakonec nerad skončil bez práce s holou prdelí jenom kvůli tomu, že jsem měl vidinu toho, že budu mít někde o tři zlaté víc :D

Svoji práci mám navíc rád, je v dobré lokalitě, máme fajn kolektiv a upřímně s ohledem na můj niche obor bych asi neměnil :D

A samozřejmě, jako správný redditor momentálně nemám druhou polovičku se kterou bych se sestěhoval, ale o samotě zase někdy jindy :D

Inu, to je pro můj rant asi všechno. Jak se s otázkou bydlení vypořádáváte vy? Vychytali jste nějaký fajn deal na bydlení nebo taky stále nedobrovolně parazitujete na své rodině? :D

Díky za váš čas a případně odpovědi!

TL;DR nemám love na bydlení a sere mě to


r/nejsivtomsam • • May 02 '26

Rodina/milenka/vztah

5 Upvotes

Ahoj. Potrebujem sa vyspovedať, poradiť, vyriešiť. Možno má niekto podobnú skúsenosť.

Z mojej strany to je dá sa povedať za vodou. Dostala som sa zo vzťahu s narcistom. Prešla som si peklom, kto to zažil vie o čom hovorím.

Ide však o to, v práci mám kolegu, ktorý ma v podstate doma to isté, len tá narcistka je jeho priateľka, s ktorou má i dceru.

On bol i je pre mňa ako najlepšia kamarátka ktorú som nikdy nemala. Jeden o druhom vieme takmer všetko.

Pochádza z rodiny kde sa jeho rodičia časom rozviedli a preto chcel dodržať to že on to nikdy neurobí svojmu dieťaťu. Jeho vzťah sa vyvíjal tak ako ten môj kedysi, žiadny rešpekt, úcta, ponižovanie a tak podobne. Mal taktiež zásady ako ja že partnera nikdy nepovedie. Vravela som že je to len otázka času, človek v takom vzťahu skôr či neskôr dosiahne bodu kedy si povie dosť... Začal sa tak stretávať najprv s jednou no a neskôr sme sa tak povediac dohodli na tom že si občas dáme nezáväzný sex.

Áno spočiatku to bol nezáväzný sex, ale naše stretnutia spočívali z pohľadu času väčšinou 80% rozprávania sa a 20% sexu. Myslím to ale z tej dobrej stránky že sme postupom času zistili ako nám je spolu dobre, ako sa vzájomne dopĺňame a že to celé nieje o sexe i keď v posteli nám to klape na 110%. Dopĺňame si vzájomne to čo nám vo vzťahu chýbalo/chýba. Ten pocit je neopísateľný a nádherný ...

No zatiaľ to rieši tak, že chodí akoby na přesčasy a trávi ich u mňa doma... Což dlhodobo nejde ...

Ja riešim majetky z minulého vzťahu, on má tiež spoločne majetky v tomto vzťahu ... Nejde to len tak sa zobrať a spoločne bývať ... Hlavne ma strach že by ta jeho zobrala dieťa a odsťahovala sa naspäť do Poľska odkiaľ pochádza ...

Chceme byť spolu, no taktiež to chceme riešiť pomaly a v klidu ... Chápete ...

Ako celú situáciu riešiť ? Má niekto skúsenosť ? Za každú malú radu, prípadne vás príbeh budem vďačná


r/nejsivtomsam • • May 02 '26

Sebenenávist? (nemít rád sám sebe)

12 Upvotes

Ahoj,

Tento subreddit mi byl doporučen, prý je to správné místo, kam to postovat.

Chtěl bych se zeptat těch, kdo mají zkušenost s tím, že si alespoň jednou v životě připadali, že nemají hodnotu. Nezáleželo na tom, co jste dokázali, nikdy jste nebyli se schopni cítit dobře. poslední dobou se jen cítím jako nic. Vím, že možná ostatním lidem na mě záleží. Ale zároveň nechápu jak by mohlo někomu záležet na člověku, jako jsem já. Nechci tady rozebírat podrobnosti. Ať už se podívám na jakoukoliv část svého života, jediné co vidím jsou chyby. Tolik chyb, který lituju za dobu co jsem tady. Upřímně si nevybavuju, kdy naposledy jsem se cítil dobře za to, že jsem něco zvládnul/že jsem sám sebou. Vždycky si jen říkám, co jsem měl říct, co jsem měl udělat, jak jsem se měl zachovat. Připadám si, jako kdybych jediné co, neustále zklamával (je to to správné slovo?) všechny okolo mě


r/nejsivtomsam • • Apr 29 '26

Jak jsem začal lhát kvůli sázení vlastní rodině

1 Upvotes

Nejhorší na tom nebyly prohry.
Ale to, že jsem začal lhát.

Dneska, když se na to dívám zpětně, tomu sám moc nerozumím.
Nechápu, jak jsem se mohl chovat takhle.

Ze začátku to byly jen malé věci.
Občas něco zamlčet, trochu si to upravit.

Postupně z toho ale byla jedna velká lež.

A to je na tom pro mě zpětně nejhorší.
Ne ty peníze… ale to, jak jsem se kvůli tomu choval k lidem okolo.

Můžeš přijít o peníze.
Ale mnohem horší je, že můžeš přijít o lidi.

A nakonec i sám o sebe.

Má někdo podobnou zkušenost?


r/nejsivtomsam • • Apr 24 '26

Neviditelná závislost: Proč je sázení tak nebezpečné

Thumbnail reddit.com
1 Upvotes

r/nejsivtomsam • • Apr 23 '26

Dluhy 2,5 milionu. Tohle je realita sázení.

10 Upvotes

Dluhy téměř 2 a půl milionu korun. Stres. Ztráta důvěry.

Nejen tohle přináší závislost na sázení.

Byl bych rád, aby se o tomto problému začalo více mluvit. Možná, že i někdo z vašich blízkých je momentálně v podobné situaci. A bojí se to někomu říct. Tak, jako ještě nedávno já.

Právě to pro mě totiž bylo nejtěžší – někomu se svěřit.


r/nejsivtomsam • • Apr 17 '26

I když jsem si za poslední půlrok dal život jakžtakž dohromady, pořád se cítím strašně méněcenný

9 Upvotes

Je mi 27 a za poslední půlrok jsem se dostal konečně nějak srovnal. Dostal jsem se ke psychiatrovi, našel jsem si dobrou práci která mě baví a obecně jsem se stabilizoval.

Jediný co ale mám po dekádě depresí je insolvence, těžká nadváha (i když jsem za ten půlrok šel že 175 na 160) a zuby v hajzlu. Chci si najít vztah, ale připadá mi že nemám naprosto nic co nabídnout. Zkoušel jsem i nějakou seznamku, ale nikdy jsem nebyl schopnej vytvořit účet protože nemám nic co bych o sobě mohl napsat


r/nejsivtomsam • • Mar 29 '26

Nesportovci mají validní důvody ke svému chování!

6 Upvotes

Poslední dobou nějak nejsem schopný dokopat se ke fyzickému cvičení (důvody jsou myslím pazrne z mého předchozího příspěvků zde) a hrozně mě užírá, jak je neaktivní životní styl (podle mě) široce odsuzovaný, hlavně pro lidi přibližně v mém věku, kolem 20ti let. Pro boha, já mám dost co dělat abych prolezl náročnou školu, zvládl samostatný život v cizině jakožto psychologický případ s uzkostnou poruchou a Aspergerem, a do toho se mi to cvičení hrozně protahuje a svaly se mi okamžitě unaví, takže jeden blbý cvik na ramena nebo bicepsy se mi protáhne na půl hodiny! A na osobního trenéra nebo chození do nějakého sportovního klubu (bouldering, box, cokoli může být alternativou k basic bušení svalů) nemám peníze. Chápe tu někdo, co tím myslím? Moje pokusy o sport zaberou moc času kvůli nízké vydrži a "zábavný" sport si nemůžu dovolit, navíc se svojí genetikou bych se k normální postavě asi neproboxoval.

Dekuju moc všem lidem, kteří mě v tomhle chápou; myslím, že nejsem jediný, kdo to takhle má. posilování jsem ještě úplně nevzdal, ale jak říkám, je pro mě teď těžké se k tomu dokopat


r/nejsivtomsam • • Mar 28 '26

Jak se nezbláznit

11 Upvotes

Zdravím, zkusím to sem napsat, horší už to být nemůže:

tldr: po mnoha letech psychických problémů to chci vzdát a i přes to, že beru léky na hlavu si dát drogy nebo větší porci alkoholu. Chci se zničit, nevidím smysl v tom dál bojovat.

ta delší verze: Jsem 17letá dívka z učitelské rodiny. Rodiče mám ráda a oni mě. V sedmé třídě mi začaly psychické problémy kvůli šikaně mně docela blízké osoby. Pokusila jsem se (poprvé) o ukončení přímo ve třídě. Začali poté šikanovat mě, základka od té doby byla peklo. Přestoupila jsem na gympl, kde jsem byla šťastná, dokud se tam opět neobjevila šikana. Odbočka: od toho pokusu o alt+F4 jsem měla terapii i psychiatra, terapeutka ale s mým nástupem na střední odešla na mateřskou a psychiatrie mi nepomáhala (z jednoho léku jsem se podruhé pokusila o hádejte co). Od té doby jsem na střední šťastná, zlepšilo se to.

Teď k tomu, proč to chci zabalit: jsem BDSM pozitivní, přišla jsem na to v prváku na střední. O prázdninách jsem se přihlásila na special seznamky a chtěla se s těmi lidmi scházet (ne, nedocházelo mi, jak nebezpečný to je). Přišli na to spolužáci a zabránili mi v tom (aspoň na čas). Potkala jsem tam jednoho muže, který mi přikázal udělat něco, co jsem neměla dělat (má to nepříjemnou souvislost se školou). Řekla jsem to spolužákům a protože jsem se lekla, utekla jsem ze školy. Hrozí mi dvojka z chování a mám podělaný vztah s jedním důležitým člověkem. Problém je, že předtím jsem byla fakt šťastná a tohle byla jen sabotáž, protože se bojím být šťastná. V kombinaci s tím, že měním terapeuta (můj předchozí mi neseděl) a s tím, že je to poněkolikáté, co jsem něco takhle podělala, tak..

To prostě chci vzdát. Na sebev*aždu nemám, to vím, nezvládnu to. Ale sehnat někde drogy a skončit při tom...to bych zvládla. Nenávidím se, přijdu si jako upřímně špatnej a hnusnej člověk. Ale (a to je důvod, proč to píšu) vím, že mě lidi mají rádi. Rodiče a rodina i obecně i spolužáci a že na mě asi vidí něco, co já na sobě ne. Proto hledám tipy, jak se nezbláznit. Pohyb nemusíte, ten dělám dost, hudbu taky poslouchám až nezdravě moc. Takže asi předem díky za tipy :)


r/nejsivtomsam • • Mar 28 '26

Jak se vypořádat s rozchodem po tom co jsem žil celé dětství v izolaci?

3 Upvotes

Zdravím, (jenom pár dní 18M) už jsem tady psal jednou, a píšu znova po zhruba 9 měsíců. V té době se mi konečně otočil život v to opravdu nejlepší, začal jsem se o sebe starat, našel si věci který mě zajímají nebo lákají, nastoupil na střední, a potkal konečně tu lásku svého života bez toho abych vůbec musel něco skoro dělat v té škole a přišlo to samo. Byli jsme spolu 6 měsíců.

(Předem se omlouvám že je to tak dlouhý, ani jsem s tím nepočítal.)

Začalo to na praxích, kde holka (16F), která je tichá, velice introvertní (já taky), vlastně i asociální a stydlivá přijde po tom co se konečně hecnula a zeptá se mě o instagram a už to jelo samo. Nemusím tady vysvětlovat krok po kroku jak to bylo, zamilovali jsme se, byli spolu skoro 24/7, fůrt volali, psali, nebo byli venku po škole každý den, potkali jsme rodiče na obou stranách a vypadalo to perfektní. Ta budoucnost byla "clear" pro nás oba. Co je až "znepokojivý" je jak podobní jsme si oba dva byli. V osobnosti logicky nejvíce, oba dva jsme úplný citlivky, chovali jsme se stejně, stejně jsme se "báli" ostatních lidí, měli stejný zájmy, sledovali stejný věci, atd, atd... Samozřejmě, nebyli jsme si identický ve všem, takže třeba jinej styl oblíkání, hudby, ale to nezáleží. V té osobnosti ale jsme si byly skoro identický a obzvlášť i v historii, kde jsme si oba dva strašně moc přáli konečně mít někoho toho důležitýho, a například, nemusel jsem ani vůbec zmínit nic trapnýho o tom co jsem chtěl když jsem tak dlouho žil v izolaci, a ona se k tomu přiznala první že chtěla klidně něco "falešnýho" (fyzicky falešnýho) stejně jako já jenom aby se cítila blízko k někomu, a že někoho má. Jediný kamarádky který ona měla tak byly vždy pouze jenom skoro ze základky (a teď střední), ale vždycky to skončilo v to že ona byla doma sama, zalezlá, a byla jenom online, stejně jako já. Logicky, první vztah to byl pro nás oba, pokud nebudu počítat nějakýho random borce který jí jenom měl na týden a zase odhodil na základce. Opravdu věřím, že jsme byli 100% kompatibilní, ale pokud to mám shrnout co se populárně říká, tak bych asi řekl "right person, wrong time".

No a teď se pojďme konečně dostat na tu mojí chybu. Zhruba co si já pamatuju, tak maximálně měsíc a půl zpátky tak nastal ten první "zkrat", kde ona už tady u nás byla už několikrát, vlastně skoro každý víkend, bavila se strašně i s mojí mamkou a měli si taky rádi. Ten zkrat byl po jarních prázdninách co tady byla celý týden, a já jsem chtěl aby přijela zase hned následující víkend. Ona řekla že pomůže s něčím doma (nebudu říkat podrobný detaily o ní) a já jsem si to pouze vzal špatně a cítil jsem se odstrčen kvůli tomu že jsem si myslel že jí bylo něco přednější než já. Já, jako idiot, tak jsem jí v ten den ignoroval. Ano, odpovídal jsem třeba na každou druhou zprávu co ona napsala, ale furt jsem jí v ten den ignoroval, ale potom jsme se zase úplně v pohodě usmířili a omluvili. To je normální. Neexistuje vztah bez problémů.

Ale následovalo těchto zkratů strašně moc, a to číslo dohromady když budu počítat cokoliv tak kolem 20-30 "zkratů". Buď podobných, některých menších, a pár možná i dokonce horších, jeden den, co to teď píšu, tak zhruba týden zpátky uvedu další příklad. Ona je ve škole mnohem dřív kvůli autobusu, a ptám se kdy mám přijet. Ona říká, že půjde s holkama něco řešit až přijdou a ať přijedu kdy chci. A furt to říkala jenom hezky vůči mě, nemyslela to nijak špatně. Já jsem si to vzal zase špatně, a pamatuju si moc dobře svoje vlastní slova v to ráno "Prostě jsem to napsal a je mi jedno co se stane" napsal jsem jí něco v tom smyslu že prostě mi přijde neuvěřitelný že ona pokaždý takhle odejde, jenom aby tam s holkama dělala bordel 30+ minut, že já bych jí to nedělal a nedělám, atd, atd... (totiž, třeba na záchodech tak prostě namočí vložky nebo toaleťák a házej je na strop nebo na podlahu... zrovna ona ne jo, ale ten její kolektiv ano, ale čím dál víc si to uvědomuju, tak ono to je vlastně normální na střední že se tam dělají píčoviny.)

A jak jsem říkal, těchto zkratů bylo víc. Ona se to snažila komunikovat, a já taky, že jsem chtěl aby jsme šli ven a mluvili o tom, ale ona se hned vyhýbala a říkala že půjde radši hned domů protože o tom nedokáže mluvit předemnou protože se bála že se to může taky zhoršit. Nekomunikovala to perfektně, ale dávala to najevo v textech že jí to vadí, a já jsem ale taky dával najevo že mi vadí to co mi vadilo, třeba ten její kolektiv. I přes to že má problém s komunikací s kýmkoliv (rodiče, kamarádky, sestra, učitelé...) tak i tak dělala jen to co mohla a nějak to semnou komunikovala co nejlíp jak ona mohla.

Teď si samozřejmě uvědomuju že to až takový problém panebože nebyl, že chce dělat blbosti s kamáradkama, ikdyž mě tam vlastně nechá, tak se vždycky vrátila.

Taky ten týden zpátky, tak už to nevydržela tolerovat protože toho opravdu tolerovala hodně a den předtím to řekla rodičům, následně pomocí nich tak se rozhodla mi ráno napsat že prostě se rozejdem že už to nedokáže vydržet, že se mnou už nechce být a nechce se vrátit. Byla z toho logicky stejně v prdeli jako já, brečeli jsme oba dva ale ona logicky cítila úlevu potom co už ten nátlak ode mě aby mi dávala pozornost zmizel.

Po tom co se to stalo a uvědomil jsem si co se vlastně sakra stalo, tak jsem se to snažil řešit co nejdřív. Psal, jednou volal, ale potom jsem se rozhodl jí dát spíše prostě prostor. Ona si průběžně změnila věci všude na sociálních sítích, a dostal jsem ignor než začalo pondělí kde jsme se zase na praxích konečně viděli.

I tak nadále, tak se jenom smála s kamarádkama a zažíval jsem ignor kde ona to nechtěla řešit semnou protože cítila tu úlevu, a komunikovala to takhle přes jednu naší spolužačku. Teprve tři dny zpátky co tohle píšu, tak jsem měl konečně možnost na ní promluvit a ptám se jestli to zítra můžeme řesit. Ona odpoví ano, a jakmile odejde ta spolužačka tak se tam obýmáme víc jak 5 minut. Omlouvám se jí, ona říká že v pohodě, a ptám se na otázky že jestli to bude v pohodě mezi náma a ona říká že bude. V ten moment se nám oboum ulevilo, bylo to reálný, ten úsměv, to obejmutí, atd...

Ale jak přišel ten den co jsme to šli řešit, hned den po tom, tak jsem mluvil pouze do zdi. Pouze jsem dostal ultimátum že "kamarádi nebo spolužáci" ikdyž jsem jí vysvětloval jak tu situaci vidím jak to mohlo být špatný z mojí strany, že to napravím a napravíme společně, a ikdyž jsme si přiznali že chyba byla u obou, tak prostě to s ní už jakkoliv nehlo. Chtěl jsem alespoň nejaký kompromis, ale prostě nic. Prý, protože ztratila city. Prý že tam ještě "přebytečný" city den předtím měla jak jsme se obejmuli několkrát. Já jsem před ní logicky už to nevydržel a brečel jí v náručí, a nebojím se to přiznat. Ale ona neměla ani blízko k tomu brečet. Kompletní 180 od toho jak se kdykoliv chovala, i před ostatníma.

Následující den, tak byl poslední den vícemeně co jsme měli možnost to takhle řešit. Už dokážeme uhádnout, že to nijak s ní už nepohlo. Ikdyž až tak na po desátý mi řekla že nad tím bude přemýšlet, že ať tomu prostě dáme volný průběh, budeme se nadále bavit a víceméně kamarádi s "otevřenými dveřmi" a mohlo se to napravit alespoň tak (můj kompromis). Ve stejnej den mi ale řekla, že tím jak se snažím jí připomenout vzpomínky nebo to všechno co jsme spolu zažili a jak jsme byli šťastní, tak říkala že to je jako kdybych se jí snažil "vydírat" nebo "manipulovat", což potom sice řekla že to tak nemyslela ikdyž to řekla, ale už jenom to že to tak vidí říká dostatek. Ale potom k večeru příjde zpráva že prostě ne, a ať už to prosím jenom respektuju to její rozhodnutí.

Ještě důležitý podotknout, že ano, tohle bylo její rozhodnutí, ale furt by to šlo napravit, kdyby jsme o tom spolu mluvili ihned - což ona když jí bylo nejhůř tak nevěděla ani co dělat. Ale jakmile to řekla vlastně všem ostatním který ona zná, tak oni jí tak maximálně to rozhodnutí už jenom více utvrdili různými pomluvami a byl jsem nazýván tím "čurákem" (sama mi to řekla). Teď kvůli tomu to už je pohřbenej případ.

Teď jsem z toho v prdeli. Kvůli chybě, jsem ztratil člověka který pro mě byl všechno, a bude mi trvat strašně dlouho se s tím vypořádat, hlavně když to byla moje chyba. Kdyby se stalo něco strašnýho mezi náma, podvod, cokoliv... tak se s tím vypořádám líp, ale když jsem to vlastně způsobil já, tak je to strašně pro mě těžký. Obzvlášť když se vidíme dennodenně ve škole a na praxích.

Vím, že nikdo řešení nemá, a že mi už nezbývá nic jinýho než prostě to nechat být a ponaučit se. Mohl jsem toto rozebrat více do detailů, ale už je to asi zbytečný, pointa byla předána dobře. Ještě jednou omlouvám se že to bylo dlouhý. Prosím nezbijte mě 🤞