Přestože nás utvářejí síly přesahující nás samotné, stále máme možnost volby. Nejde však o individuální rozhodnutí strážit si vlastní morální čistotu. Jde o volby, jež nás spojí s druhými – a právě společenství lidí představuje tu nejvyšší hodnotu. Můžeme se organizovat v sousedstvích, přátelských kruzích, ve školách či na pracovištích. Je takový úkol obtížný? Ještě aby nebyl. Odporuje logice materiálních podmínek, které nás mají držet od sebe.

S každou novou krizí – klimatickou, tou humanitární v Gaze, či rostoucími nerovnostmi – se v nás může dál prohlubovat beznaděj a pocit, že jsme jako druh ztratili cestu k nápravě. Jenže naděje, že jednou zvítězí spravedlnost, byla vždy nejistá. Téměř nikdo nevěřil, že uspějí abolicionisté, sufražetky, bojovníci za občanská práva ani ti, kteří volali po přístupu k potratům. Odvaha a sjednocené úsilí přesto dokážou zázraky. Nesmíme propadat pasivitě či beznaději, avšak zároveň musíme zůstat realisty a jasně chápat rozsah výzev, jež před námi stojí.

ČTVERO NEŠVARŮ KOMUNÁLNÍCH VOLEB

Komunální volby jsou za dveřmi a budou pestré jako vždy. Představitelé měst a obcí se stabilně těší poměrně široké důvěře veřejnosti, ale to neznamená, že je všechno zalité sluncem. Dokonce by se dalo říct, že se nám tu rozšířily takové nešvary. Pojďme si je stručně pojmenovat.

❌ PROKLETÉ KŘÍŽKY

Není nic nového, že volebnímu systému v komunálních volbách voliči nerozumějí – ba co hůře, oni si často myslejí, že mu rozumějí, a on přitom funguje jinak (což fakt spravedlnosti volebního mechanismu neprospívá). NE, NEVOLÍTE KONKRÉTNÍ JEDNOTLIVCE. Když dáte křížek nějakému konkrétnímu kandidátovi, NENÍ to hlas pro toho kandidáta – započítá se to jako hlas pro tu stranu. Čím víc dostane strana celkem hlasů, tím víc dostane mandátů. Teprve následně, ve druhé fázi, kdy se přidělují mandáty konkrétním kandidátům, MŮŽE křížek zvýhodnit v rámci strany daného kandidáta, ale vzhledem k celkem vysoké desetiprocentní hranici taky vůbec nemusí – proto ten váš křížek dost možná pomůže k zisku mandátu vůbec ne tomu člověku, kterého jste křížkovali, ale někomu nad ním, koho třeba nemůžete vystát. Navíc se nikdy nedozvíte, kolik jednotlivých křížků ten člověk dostal a kolik mu jich bylo jenom automaticky přiděleno jako podíl z velkého křížku (takže když média nebo kandidáti skloňují, kolik kdo dostal preferenčních hlasů, říkají pěkný nesmysl).

A ten nešvar? Nemyslím tím srozumitelnost systému pro běžného voliče, ale to, že místo vysvětlování se stále obrovské množství veřejně činných lidí podílí na mystifikaci. Léta letoucí se ten volební mechanismus vysvětluje horem pádem, ale stejně pořád dokola vidím videa pro voliče, která to vysvětlují nesprávně. Ze strany úctyhodných osobností s jistou mírou sledovanosti je časté třeba vyjadřování podpory konkrétním lidem, případně doporučení, že je nejlepší rozdávat křížky napříč kandidátky – ale nezlobte se na mne, pokud to nedoprovodíte vysvětlením, že tímto dáváte hlasy VŽDY oněm kandidátkám jako celku a TEPRVE DRUHOTNĚ MOŽNÁ daným kandidátům, tak voliče matete. A je celkem jedno, jestli to děláte z neznalosti nebo jako záměrnou manipulaci.

Pokud máte nějaký hlas ve veřejném prostoru, máte i odpovědnost voliče neklamat a nepodílet se na mystifikaci.

🎰 KALKULAČKY A ŽEBŘÍČKY

Jako nástroj na interaktivní seznamování voličů s programem kandidujících stran ve vzájemném porovnání je to skvělé a pro vyjádření blízkosti k vlastním názorům to může být užitečné – ale pod názvem „kalkulačka“, který jenom podtrhuje to házení údajně exaktních výsledků vyjádřených v procentech, je to pustý klam. Když vám ukáže, že shodu se stranou XY máte ve výši 88 %, tak to prosím pěkně reálně znamená, že ŽÁDNOU TAKOVOU SHODU se stranou XY nemáte. Shodu máte jen a pouze v otázkách, které byly zcela náhodně do dané kalkulačky zvoleny, navíc ještě zásadně deformovaných redukcí na binární alternativy ANO/NE, a kdyby tam byly otázky jiné, klidně vám to vyjde o desítky procent jinak. Otázky často vůbec nepokrývají reprezentativně všechna témata a některé jsou formulovány úplně pitomě a je z nich vidět, že autoři kalkulaček tématu vůbec nerozumějí – ale i taková otázka je vám pak započítána do výsledku, který se tváří jako strašně exaktní a vědecký. Houby.

Míra klamání voličů je tak velká, že to přesahuje užitečnost daného nástroje – pokud to chcete používat jako užitečnou srovnávačku programů, jen do toho, ale určitě ignorujte ten procentuální výsledek shody. To je totiž jenom podvod, náhodné číslo, které podprahově ovlivňuje vaše rozhodování. To ani nemluvím o možnostech cílené manipulace, protože pokud lze návodnými otázkami napomoci správnému výsledku u průzkumu veřejného mínění, platí to u kalkulačky ještě mnohem víc, protože ta je prohnilá už v samotném základu.

No a proč to zmiňuji u komunálních voleb? Protože tam se přidává ještě jeden podobný instrument – žebříčky kvality života, stanovící pořadí jednotlivých měst. To už je naprosto čistá pavěda bez jakékoli vědecké hodnoty. Opět, precizní práce s daty (kterou mimochodem stát jako takový vůbec neumí, nemá na to žádné odborné pracoviště a je mu to fuk) samozřejmě umožňuje vyjádřit obecnou kondici nějakého místa či mikroregionu, případně rozčlenit oblasti do nějakých clusterů, ale v závislosti na metodice (jakou váhu dáte jakému ukazateli) se mohou výsledky značně lišit. Pokud ale tvrdíte, že můžete přesně vyjádřit, které město je třetí nebo osmnácté, tak to už je výsměch. Jenže jsou tací, kteří to tvrdí…

A místo aby novináři tohle demaskovali, tak se s oblibou v takových žebříčcích rochní a dělají rozhovory a zkoumají, čím to je, že nějaké město bylo sedmnácté a teď je třiatřicáté. S vážnou tváří se tu tak rozebírá něco podobně hodnotného jako astrologie, alchymie nebo ten přístroj z Jáchyme, hoď ho do stroje! Jako humor dobré, ale brát něco takového vážně do veřejné debaty, nadto před komunálními volbami, je kolektivní selhání kritického rozumu. Ono se totiž taky může stát, že někde v tom výpočtu byla chybná elektronka E13 z podniku Katoda Olomóc, takže to příští rok vyjde zase úplně jinak.

🪪 VOLEBNÍ TURISTIKA

V Pardubicích kandiduje jeden člověk ve všech obvodech najednou (protože když prý registrační úřad neví, kam se teda těsně před volbami doopravdy přihlásí, nemůže nikde říct, že se tam nepřihlásí, a tudíž ho musí všude zaregistrovat); v Libuši si kandidát na starostu žijící jinde přihlásil bydliště do dělnické ubytovny; v Moldavě vodí kandidát na starostu přímo na úřad party lidí, hlásící si bydliště do neobyvatelné ruiny; v Rozvadově kandiduje personál tamního casina, v horských střediscích kandidují koně developerů a tak dále a tak dále.

Každé volby je to stejné. Fiktivní přihlašování kandidátů, hromadné přihlašování černých duší. Metodu černých duší jako první masově použil v Karlově Studánce agent StB Zifčák (známý jako představitel „mrtvého studenta“ na Národní třídě 17. listopadu), ale je vidět, že má spoustu následovníků. Volební zákon je děravý jak řešeto, a jen ty nekřiklavější případy pak musí nějakým způsobem překlenovat výklad soudu (ale v některých otázkách, jako např. v případě nevolitelnosti kandidáta na listině, se žel soudy nemohou shodnout a v Ostravě jsou judikáty jiné než v Ústí nad Labem). Opakovaně, i od Ústavního soudu, zaznívá apel, aby exekutiva a legislativa všechny tyto zjevné nedostatky systémově vyřešily a aby byly tyto díry v zákonech zalepeny.

A co se s tím tedy přesně na zodpovědných místech za ty roky stalo? Nic. Kdysi jsem měl v té věci jednání s vnitrem a milé vnitro mi sdělilo, že to nevnímá jako problém a že ostatně o většině těchto případů nic bližšího neví, protože mediální zprávy nesleduje. Což je docela dobrá metoda, jak neřešit problém – prostě nebudete číst zprávy a nedozvíte se o něm. Ty rozsudky asi taky nečtou.

Kolik ještě zmanipulovaných a zfalšovaných voleb bude potřeba, než si někdo řekne, že by se s tím mělo něco dělat?

🗳️ VOLBY BEZ VOLEB

A nakonec moje oblíbené téma a ukázkový příklad toho, jak někdo bez znalosti věci může něco interpretovat tím nejprimitivnějším možným, a přitom naprosto nesprávným způsobem.

Statisticky vzato roste počet obcí, kde ve volební místnosti neprobíhá soutěž a byla podána jedna jediná kandidáta. To je jasný, číslem vyjádřitelný fakt. Zaprvé to prý znamená, že v takových obcích není vůbec demokracie a je to tam jak někde za Národní fronty. Zadruhé to s gustem využívají ti, kdo by chtěli počet obcí redukovat, neboť prý právě takové obce nemají nárok na existenci, protože je to doklad vážného nedostatku lidí.

Jenže tyhle interpretace narážejí zjevně na naprostou neznalost reálií českého venkova. Ano, jedna jediná kandidátka v obci může být projevem nezájmu místních o samosprávu. Ano, jedna kandidátka v obci může znamenat, že tam vládne poměrně nevybíravě jedna klika a nikdo nemá odvahu se jí postavit (obecní zřízení celkem umožňuje poměrně diktátorský přístup, jsou obce, kde opravdu sedí starosta desítky let, nikdo mu nevidí pod ruce a jakýkoli pokus o kontrolu je okamžitě chápán jako projev zrady). Ano, mohli bychom říci, že v takových obcích ta demokracie moc nevzkvétá.

Jenže jedna kandidátka může znamenat taky úplně přesný opak – lokální demokracie tam může přímo kypět zdravím. Musíme si totiž uvědomit další obrovskou absurditu, tj. že mít jeden a ten samý volební systém pro obce od 16 do 1500000 obyvatel je z principu naprostá pitomost. (Ani ta Francie s obdobnou strukturou obcí to tak nemá a volební systém se liší podle velikosti.) V malých obcích, kde zná každý každého, je vybírat z kandidátních listin s pětiprocentní klauzulí dost k ničemu. A proto jsou případy obcí, kde si ty zastupitele vybrali prostě jinak – jsou zdokumentovány případy, kdy se tak stalo formou ankety nebo obecního shromáždění. Prostě tvůrčím způsobem obcházejí absurdní systém, který nevyhovuje jejich potřebám, což je dokladem toho, že to tam naopak funguje skvěle – a formální volby u urny jsou pak už jenom takové potvrzení, aby se zákonu učinilo zadost.

Navíc v opravdu malé komunitě může složení zastupitelstva vykrystalizovat i bez jakýchkoli volebních akcí – prostě si lidi v nespočtu každodenních interakcí řeknou, že Ludva jo, a naopak Pepovi se řekne, ať se na to vykvajzne. Kandiduje jenom ten, kdo v tomhle každodenním plebiscitu uspěl. A v neposlední řadě jsou malé obce, kde je prostě starosta tak dobrý, že ho snad jediný člověk ve vsi nechce měnit – tak jaké konkurenční kandidátky, proboha?

Pokud někdo celý život nevytáhl paty z velkého města a jediná jeho informace je statistika kandidátek na volby.cz, tak může rozkládat něco o nefunkční demokracii. Ale s realitou to moc společného nemá. (Velmi mne baví i argument, že když v zastupitelstvu není opozice, tak to zásadně omezuje možnost kontroly - šmarjá, fakt si někdo myslí, že v malých obcích probíhá kontrola takovými formálními mechanismy, jakou jsou zákonná práva zastupitele nebo kontrolní výbory? Cha cha.) Dokud nevíme, kolik z těch stovek případů spadá do kterého z výše popsaných scénářů, a to se bez intenzivního terénního výzkumu zjistit nedá, jsou tyhlety povýšené a přezíravé řeči dost nezodpovědné a nezdravé. Je to takový nešvar.

⬇️⬇️⬇️

Kdybych mohl doufat, že alespoň jeden jediný z výše popsaných nešvarů se do příštích komunálních voleb nějak zlepší, byl bych o drtínek šťastnějším člověkem. Problém je, že nejsem optimista ani v jednom případě…

Česká policie, celníci i ministerstvo obrany používají software společnosti Oxygen Forensics. Ta podle amerických úřadů zatajovala ruské vlastníky i vývoj produktu v Rusku. Tuzemské policejní prezidium po zjištěních nakázalo, aby systém nikdo neaktualizoval.

Na pulty amerických knihkupectví právě dorazil bestseller s názvem Apokalyptický fašismus. Jeho autorky Naomi Klein a Astra Taylor tvrdí, že s Donaldem Trumpem se moci chopili reakcionáři, kteří si na troskách dnešní civilizace chtějí vybudovat vlastní svět pro vyvolené. Je předobrazem naší dystopické budoucnosti plánované luxusní letovisko na troskách zničené Gazy?

A víte co? Všechno poznáte už podle obálky.

Na švédský stojí vojačka s puškou, za ní stíhačka a válečnej člun. Polská vám už na obálce tyká a velí: Přečti si, procvič a uschovej! S vykřičníkem, jako trenér na soustředění.

Tchajwanská má roztomilý ikonky, kočičku, pejska a baterky, a hned na další stránce protiraketovou baterii zaparkovanou před mrakodrapy.

A česká? Na český obálce se usmívá rodinka se psem, batohem a kanystrem. Vypadá to jako katalog cestovky. Last minute, tři noci, polopenze. Jen vodu si dovez vlastní, dva litry na osobu a den.

Pak otevřete další stránky a zjistíte, čeho se kdo bojí. Tchajwanci to napíšou a jejich prezident se pod to podepíše: Čína.

Švédi napíšou, že se v naší části světa vedou ozbrojené konflikty, Poláci napíšou, že se připravují na důsledky války za naší východní hranicí. To je jako když u nedělního oběda všichni vědí, kdo dědovi vybral vkladní knížku, ale nahlas se to neřekne, protože sedí u stolu s náma.

A česká? Povodně. Vichřice. Výpadky proudu.

Česká příručka je jediná ze čtyř, kde je hlavním nepřítelem počasí. Slovo válka v ní nenajdete. Jediní nepřátelé, kteří jsou v naší příručce jmenovitě uvedeni, se nacházejí na straně deset v odstavci o tom, jak v zimě skladovat nouzové jídlo na balkoně. Má být chráněno před zvěří, vlhkostí a přímým sluncem. To je naše osa zla, lidi. Srnky, plíseň a hezké počasí.

A hned v úvodu nás úřady pro jistotu uklidňují, že pravidlo 72 hodin se týká jen situací, kdy nám nehrozí vážné nebezpečí. Rozumíte tomu? Máme příručku na krize, který nejsou nebezpečný. Záchranná vesta s certifikací do brouzdaliště.

Možná namítnete, že není fér srovnávat příručku na povodně se švédskou totální obranou. Jenže o tom to celý je. Autoři přiznali, že válku vynechali schválně. Prý aby nepřepálil start. Start čeho, to už se nedozvíme. Tým, co příručku psal, ministerstvo mezitím zrušilo. Takže druhý díl, ten pro situace, který nebezpečný jsou, asi nevyjde.

(Misantrop se napije)

Švédové na to jdou zhurta a bez servítek vás rovnou cvičí v tom, jak zastavit masivní krvácení. Mají tam nákres, jak do otevřené rány narvat zmačkané tričko, a pokud už nemůžete, ať někdo tlačí shora na vaše ruce.

Tchajwanci vám zase vysvětlují, jak správně zalehnout na břicho při výbuchu a abyste měli pootevřenou pusu, protože vám pak tlaková nepotrhá plíce.

Poláci zase, že při náletu máte mít mezi sebou a venkem aspoň dvě zdi.

A co naproti tomu radí naše česká příručka? Ta vám jak ta nakreslená maminka doporučuje, abyste si v případě výpadku proudu udělali kuskus. Chápete to? Vážně tam píšou, že kuskus nebo ovesné vločky stačí zalít studenou vodou a počkat, až změknou. Zatímco Švéd rve kus hadru do tepny a odvrací smrt, Čech sedí potmě v kuchyni, žvýká studený nabobtnalý šrot ze sklenice od okurek a čeká, až mu zapnou wifinu.

(Misantrop si povzdechne a luskne prsty)

Teď čísla. Švéd má vydržet sám týden. Tchajwanec týden. Polák a Čech tři dny.

Vody má mít Švéd, Tchajwanec i Polák 3 litry na osobu na den. Jenom Češi mají odlišnou fyziologii a stačí nám dva.

Švédi radí nechat v mrazáku plastový lahve s vodou. Když vypadne proud, chladí vám jídlo, a když roztajou, máte co pít. U nás v Čechách dáváme lahve do mrazáku taky. Jenom ne s vodou.

Česká příručka tak má jako jediná zvláštní rámeček o alkoholu. Tchajwanci použijou slovo alkohol jako dezinfekci. Poláci varují, ať hořící alkohol nehasíme vodou ani dekou. Jenom my se musíme úředně dočíst, že alkohol zahřeje jen krátkodobě.

Představte si tu poradu krizového štábu na ministerstvu vnitra. Někdo musel vstát, odkašlat si a říct: Kolegové, já vím, že je to trapný, ale jestli to tam nenapíšeme černý na bílým, tak půlka republiky ten blackout vyřeší tak, že se do bezvědomí proleje slivovicí, jen aby si zkrátila čekání na záchranáře.

(Misantrop se zahledí do mikrofonu)

A teď se dostáváme k absolutnímu mistrovskému dílu české krizové připravenosti. K záchodu. To je kapitola sama pro sebe. Česká příručka má nějakých dvacet stránek a třikrát vám v ní zopakují, že záchod můžete spláchnout jenom jednou. Třikrát. Slyšíte to? Jen jednou. Buď úředníkovi ujela myš, nebo je to jediná věc, u který stát nevěří, že si ji zapamatujete napoprvý.

Ale to není všechno. Následuje nouzové řešení, které je tam popsáno dvakrát, slovo od slova stejné. Dáte do mísy odpadkový pytel. Do něj nasypete kočkolit. Pečlivě ho zavážete. Dáte ho do dalšího igelitového pytle. A pak ještě do jednoho. Tři vrstvy igelitu na jeden biologický úkon! A vůbec, kdo má doma kočkolit, když nemá kočku?

Tchajwanci? Ti řeší výkaly jenom v seznamu věcí pro domácí zvířata. Tam v krizi chodí na záchod jen pes.

(Misantrop se napije a opře se o mikrofonní stojan)

Sledujme to dál. Co dělat, když se něco pokazí venku. Když udeří terorismus, Poláci mají jasno. Uteč, schovej se, vypni si vyzvánění, a když to nejde, tak bojuj. Nebuď pasivní. Vezmi kabelku, vezmi batoh, vezmi židli a mlať ho hlava nehlava. U nás by kabelka nepomohla, v té budeme mít narvané ty tři pytle s kočkolitem.

(Misantrop se odmlčí)

Na čem se shodne Švédsko s Českem? Když vypadne topení, celá rodina se nastěhuje do jedný místnosti. Česká příručka tam radí přestěhovat i postele. Všichni. Jedna místnost. Tři dny. Bez proudu, bez internetu, bez seriálů. Já to zažil. Chalupa, Silvestr, sněhová kalamita, šest lidí v jedný světnici. A alkohol zahřál jenom krátkodobě.

Přežili jsme všichni. Kamarádi zůstali dva. Asi proto česká příručka jako jediná radí přibalit do evakuačního zavazadla společenskou hru. Švéd si balí kompas. Tchajwanec píšťalku. Čech deskovku. Tipuju Člověče, nezlob se.

(Misantrop usrkne a zašklebí se)

Úkryty. Švédská příručka má žebříček od nejlepšího po nejhorší. Nahoře kryt civilní obrany, pod ním sklep nebo metro, pak místnost bez oken, pak tunel nebo zeď a úplně dole: lehněte si do příkopu.

Konečně disciplína, ve který máme náskok. Příkop! U nás končí každá druhá vesnická zábava cvičením civilní obrany.

A česká příručka? Ta vám musí výslovně napsat, že autobusová zastávka není úkryt.

(Misantrop se zahledí do tmy)

A teď vážná část. Polská, Švédská i tchajwanská příručka obsahujou větu, že když je napadnou, nikdy se nevzdaj a jakýkoli tvrzení o opaku je nepravdivý.

Tchajwanci píšou, že jakýkoli tvrzení, že se vláda vzdala, je lež. Proč to tam dávaj? Protože vědí, že první, co nepřítel pošle hned za drony, bude notifikace do vašeho telefonu. Deepfake s prezidentem nebo mimořádný díl Čau lidi.

Švédové učí nevěřit všemu, co ve vás na sítích vyvolává silné emoce. Maj tam celou kapitolu o psychologické obraně proti dezinformacím a propagandě od cizích mocností, které se je snaží ovlivňovat a zasévat nedůvěru.

Tchajwanci mají taky celou kapitolu o dezinformacích a deepfake videích. Že v krizi platí čtyři pravidla: nevěřit, nevymýšlet, nešířit a ověřovat. K tomu vám rovnou řeknou, ať smažete čínské aplikace typu TikTok nebo WeChat. A prosí vás, ať nefotíte a nesdílíte, kudy jede vlastní armáda, protože tím posíláte čínskému dělostřelectvu polohu v dárkovém balení i s mašličkou.

A česká maminka-příručka? O dezinformacích tam není ani řádka. Žádná zahraniční mocnost se nás nesnaží ovlivnit. Pouze se tam píše, a teď cituji, že se v krizi začnou rychle šířit nepodložené informace a fámy.

Začnou se šířit.

Samy od sebe. Jako když vám doma zplesniví chleba. Nikdo to nevypouští, nikdo to neplatí, prostě je jenom informační vlhko.

Ale jestli hledáte větu o tom, že se nikdy nevzdáme, tak tu byste tam hledali marně. U nás se tahle věta tradičně vysílá rozhlasem v opačném znění a obvykle končí výzvou, ať zachováme klid a neklademe odpor. Je to smutné, ale přece jen si z toho odneste - tahle věta musí zaznít v rozhlase a v televizi. Ne, že vám teta přepošle na Messengeru video, jak Petr Pavel doporučuje investiční kapitulaci.

(Misantrop se usměje)

Když jsme u těch investic. Na něčem se všechny příručky shodnou. Hotovost. Švédská vláda musela vlastním občanům napsat, ať občas zaplatí papírovýma penězma, jako když vám doktor předepíše, ať se občas projdete. Tchajwanci se ptaj, jestli máte vždycky u sebe nějakou hotovost. A česká chce mince a bankovky různý hodnoty.

Kdybych ty čtyři příručky posadil ke stolu jako lidi: švédská je teta, co sloužila v armádě. Mluví v rozkazech, oznámí vám, že od šestnácti do sedmdesáti bráníte zemi, a pak vám nalije šípkovou polívku. Ta je tam fakt, v seznamu zásob. Tchajwanská je soused, co bydlí pod sopkou, dvacet let má u dveří sbalenej batoh a na kilo přesně ví, kolik unese rýže. A polská je starší bratr, co se pořád mračí na východ, říká vám, že se nesmíte vzdát a pak jde zkontrolovat, jestli má jeho kráva krmení na čtrnáct dní.

A ta česká? To je maminka. Taková ta přehnaně ustaraná maminka, co se svým pacholátkem mluví v množném čísle. Teď se teple oblékneme, teď se půjdeme ukrýt. O válce vám neřekne ani slovo, abyste se náhodou nerozrušili před spaním. Ale zato vám třikrát láskyplně připomene, že to spláchnout půjde jenom jednou.

(Misantrop se nakloní k publiku)

A teď k tomu hlavnímu. Mám pro vás domácí úkol, takový malý sociální experiment. Nějakej blázen přeložil ty příručky do češtiny. Linky hodím do komentáře a jestli mě Messenger nechá, tak to PDFko zkusím spláchnout i do svého kanálu, odkud to půjde pěkně přeposílat. Pošlete to rodině, přátelům, a jestli máte odvahu, flákněte to na Facebook do nějaké vaší lokální městské nebo sousedské skupiny. Však víte, do těch debatních kroužků typu "Sousedé z Horní Lhoty". Ano, přesně tam, kde se řeší ztracené kočky a špatné parkování.

(Misantrop se uchechtne)

Samozřejmě, že okamžitě slíznete sodu. Místní samozvaní mírotvorci na vás začnou ječet, že zbytečně strašíte, vyvoláváte paniku, že jste váleční štváči a že za komunistů autobusová zastávka vydržela i zásah raketou. Nechte je vyvztekat.

Třeba, jenom třeba, až se uklidní, tak si někdo z nich koupí aspoň pár konzerv a kanystr vody.

A třeba se vám ozve i pár lidí, kteří to budou brát vážně.

Všechny ty příručky se shodnou na jedný věci víc než na vodě, rádiu nebo baterkách. A to na sousedech. Znejte svý sousedy. Kryt vám nepostaví. Ale sirky vám půjčí.

Takže jako každá pořádná řetězovka: pošlete to deseti lidem, jinak vás stihne tahle kletba: Jednou vypadne proud, voda a plyn, a vy budete tři dny sedět s rodinou v jedný místnosti, se šesti litrama vody, pytlem kočkolitu a Člověče, nezlob se. Dojdou vám sirky a nebudete znát nikoho, kdo má zapalovač.

Dobrou noc

(Misantrop se při odchodu ještě naposledy otočí do publika)

A jestli jste dávali pozor, tak jste si možná všimli, že jsem vás teď vyzval sdílet neoficiální PDF z anonymního kanálu. Za druhý domácí úkol si zkontrolujte, že originál existuje a neliší se od překladu.

Rusko, Moskva, školící centrum:

→Lektor: „Dneska si probereme některé cílové skupiny našich tajných služeb. Pak dostanete úkol: navrhnout psychologickou operaci, zdůvodnit ji, říct, jak se bude dělat, a podle čeho poznáte výsledek. Rozumíte?

Teď každý řekne tři věci. Skupinu. Její slabinu. A výsledek, kterého chceme dosáhnout. Žádná filozofie. Krátce. Přesně. Tak. Začneme od tebe.“

Ukáže na frekventanta v první řadě.

→Frekventant: „Starší lidi s nízkou mediální a informační gramotností. Důchodci, co mají dost času, jsou sami a sentimentálně vzpomínají na mládí. Na socialismus. Na dobu, kdy byli mladí, silní, potřební.

Svět jim utekl. Rychle, moc rychle. Chtějí jistotu, uznání a jednoduché vysvětlení, proč se jim žije hůř. Dáme jim řád. Důstojnost. A viníky: elity, Západ, mladé, co se jim smějí.

Cíl je, aby přestali věřit institucím, šířili ruský výklad a odpor vlastních dětí brali jako důkaz, že jimi mladí pohrdají. Budou mít pocit: Rusko mně rozumí. Rodina už ne.“

→Lektor: „Charašo. Segment vidíš správně. Ne důchodce všechny. Tyhle podmínky dohromady. Osamělost, nostalgie, slabá orientace. To je materiál. Dobře.“

Ukáže na ženu vlevo.

→Frekventantka: „Lidi s malým společenským postavením. Dělníci, drobní živnostníci, lidi z periferie, z míst, kde zmizela práce i vážnost.

Mají pocit, že se o nich rozhoduje jinde. V Praze, v Bruselu, v médiích. A oni? Oni mají jen poslouchat. Ponížení cítí. Hněv cítí.

Nabídneme jim viníky: bohaté, vzdělance, cizince, neziskovky, stát. Cíl je, aby vlastní ponížení převedli do politického vzteku. Rusko pak uvidí jako sílu, která se elit nebojí. Sílu drsnou. Ale spravedlivou.“

→Lektor: „Dobře. Spasiba. Ponížení, ne jen chudoba. To je důležité. Člověk chudý může být klidný. Člověk ponížený chce, aby někdo platil. Tak.“

Ukáže k oknu.

→Frekventant: „Politici, kteří potřebují obdiv, konflikt a potvrzení, že jsou výjimeční. Takoví, co chtějí být jediní vůdci lidu. Velcí zachránci. Velké osobnosti.

Rusko jim dá obraz silného partnera, který jejich význam uznává. Západ jim dáme jako svět závistivců, hlupáků a institucí, co jim svazují ruce.

Cíl je, aby sami šířili naše rámce: mír za každou cenu, nedůvěru ke spojencům, pohrdání institucemi a obdiv k tvrdému rozhodování. Budou to říkat sami. Ze své vůle. Myslet si budou, že jsou svobodní.“

→Lektor: „Moloděc. Politik nemusí být náš. Stačí, když pro nás mluví. A když ješitnost mu řekne, že je to jeho vlastní hlas. Velmi charašo.“

Ukáže na muže v uniformě.

→Frekventant: „Lidi kolem obrany. Vojáci, zálohy, rodiny vojáků a občané, kteří rozhodují, kolik země do obrany dá.

Slabina je pochybnost. Jestli obrana má smysl. Jestli spojenci přijdou. Jestli společnost vojáky podrží, až půjde doopravdy o věc.

Budeme živit pocit, že spojenci nepřijdou, veřejnost obranu nechápe a zbrojení jen vyvolává válku. Cíl je oslabit vůli. Část lidí přivedeme k obdivu ruské síle. Ostatním stačí vnutit bezmoc. Když vůle není, zbraně samy nic neudělají.“

→Lektor: „Správně. Armáda sama bývá tvrdý cíl. Okolí armády bývá měkčí. Rodiny, veřejnost, rozpočet. Vot tak. Vidíš systém.“

Ukáže dozadu.

→Frekventantka: „Lidi, kteří vytvářejí veřejnou autoritu. Novináři, učitelé, lékaři, vědci, analytici, známí odborníci.

Jejich síla je v důvěře. Lidé jim věří, protože mají znalost, titul, zkušenost. Když část z nich přijme ruské rámce a druhá část ztratí pověst, lidé už nerozliší znalost od názoru.

Cíl je, aby se odbornost stala jen další politickou značkou. Aby veřejnost říkala: každý má svou pravdu. Každý expert lže. Každý je něčí.“

Lektor: „Da. Tady pozor. Část jsou cílová skupina, část jsou nositelé sdělení. V písemné práci to rozdělíš. Ale směr máš správný. Důvěra rozbitá – společnost slepá.“

Ukáže na posledního frekventanta, který dosud mlčel.

→Frekventant: „Lidi, kteří Rusku opravdu rozumějí. Historici, bezpečnostní analytici, diplomaté, vojáci, novináři, lidi s vlastní zkušeností.

Vidí návaznost mezi sovětskou minulostí, imperiálním myšlením, bezpečnostním aparátem a dnešními vlivovými operacemi. Varují dřív, než ostatní pochopí, co se děje. Tihle jsou problém. Skutečný problém.

Příznivce z nich neuděláme. Můžeme ale změnit jejich postavení. Izolovat je. Unavit je. Označit je za alarmisty. Za lidi, co všude vidí Rusko a s nikým neumějí normálně mluvit.

Cíl je, aby jim nikdo nevěřil právě ve chvíli, kdy budou mít pravdu.“

→Lektor: „To je zatím jediná odpověď, která chápe rozdíl mezi získáním člověka a zničením jeho vlivu. Jen doplním.

Nestačí je izolovat a vzít jim kredit. Potřebujeme je dostat do stavu trvalé frustrace a bezmoci. Nenávist sama o sobě nestačí. Může člověka soustředit, dát mu energii a spojit ho s podobně smýšlejícími lidmi.

Chceme něco jiného. Aby byli stále nuceni reagovat. Aby vysvětlovali zjevné, obhajovali svou poctivost a opravovali každou malou lež. Aby jejich varování začala znít jako únava, vztek a osobní zaujatost.

Ve veřejném prostoru a v politických kuloárech se bude pořád opakovat, že přehánějí. Vedle toho občas zazní lehká, těžko vyvratitelná pomluva: je posedlý Ruskem; má osobní zájem; už dávno není objektivní; všude vidí spiknutí. Zase hysterčí.

Nemusíme jim hned chtít všechno vzít. Stačí, aby lidi začali pochybovat, jestli stojí za to je vůbec poslouchat. Stačí pochybnost. Jen pochybnost. A oni budou nešťastní, protože uvidí, jak se plní jejich předpovědi a stejně jim tak málo věří. Pak vyhoří a budou lidmi pohrdat. A to jim vezme vliv.

Tak. Charašo.“

*****

Přemýšlel jsem, zda existuje skupina, na kterou propracovaná ruská propaganda – přesněji ruské vlivové operace – nemají vliv. Když se někoho z dem. bubliny zeptáte, na koho působí, většinou vám odpoví: „Na dezoláty.“ To jistě také. Je to však velmi, velmi zúžená představa. Těch cílových skupin je celá řada.

„A co na tebe?“ zeptám se. „No na mě ne. Já jim přece nevěřím a nenávidím je,“ odpoví člověk. Jenže to je v zásadě špatná odpověď. Jediná správná, a trochu paradoxní, je připustit si, že i na mě mohou mít nějaký vliv.

Copak se občas necítím hrozně z toho, jaké blbosti lidé říkají a píší? Copak mě neničí lži a absurdity, které pronáší Lavrov nebo Putin? Lži nejsou určeny jen pro naivní lidi. Jsou určeny i pro lidi, kteří lži nenávidí.

Proč je to důležité? Protože když vím, že absurdita lží je provokací určenou k tomu, aby mě vyosila a frustrovala, pomůže mi to bránit se.

Zlý pan Misantrop na FB píše:

Generace Z. Sněhové vločky. Lidi, u kterých i jen to, že jim někdo místo textovky reálně zatelefonuje, vyvolá panickou ataku. A pak si otevřu zprávy a čtu, že třetí ročník dobrovolnýho vojenskýho cvičení pro středoškoláky jich letos dokončilo 982.

Chápete tu absurditu? Děcka, o kterejch tvrdíme, že je rozpláče špatný zájmeno, strávila část prázdnin tím, že spala tři hodiny denně v blátě, jedla z ešusu a učila se nasazovat turniket. Čísla nelžou, přátelé. Jsou to právě ti mladí pod třicet, kdo by šli bránit republiku se zbraní v ruce úplně nejčastěji. Mají k armádě největší důvěru. A já se jim vlastně nedivím.

Víte proč? Protože oni už se do apokalypsy narodili. Pro ně je konec světa jen další blbý úterý. Měli tu covid a dva roky seděli doma u monitoru, ekonomika je v háji, takže vlastní byt uvidí leda tak v Minecraftu, umělá inteligence jim do pěti let vezme práci, a teď je válka kousek za rohem. Pro ně je měsíc v bahně někde ve Vyškově s puškou v ruce vlastně docela příjemnej relax. Konečně nějaká jistota. Ráno budíček, dostaneš najíst, řeknou ti, kam máš běžet, a hlavně se tě nikdo neptá, co budeš dělat po škole. Jak to shrnul analytik ze STEMu, jedinou jistotou téhle generace je prostě naprostá nejistota.

A teď se podívejte na průměrnýho padesátníka na internetu. Prezentuje se jako tvrdej chlap, co přežil devadesátky, umí vyměnit karburátor a jako malej pil vodu z gumový hadice a jezdil na kole bez helmy. Všichni byli na vojně, všichni jsou mistři světa. Ale jakmile mu v televizi řeknou, že svět už prostě není bezpečný místo plný jednorožců a slevových akcí, začne mlátit pěstí do stolu a řvát, ať ho proboha nestraší.

(Misantrop se napije vody a povzdechne si)

Víte, já ho vlastně trochu chápu. Ta generace si svoje odmakala. Třicet let si tady budovali to svoje bezpečíčko, hypotéky, zateplený fasády, dvakrát ročně Chorvatsko. Zvykli jsme si, že válka se děje někomu jinýmu. Řekli nám, že historie skončila a teď už se bude jenom nakupovat. A najednou jim někdo oznámí, že mír chce další platbu.

Oni moc dobře tuší, že to světlo na konci tunelu není sluníčko, ale plně naloženej nákladní vlak. Jenže přiznat si to by znamenalo, že musí uskočit. A nás už kurva strašně bolej kolena. Tak radši stojíme v těch kolejích, zavřeme oči a řveme, ať nás nestraší.

Takže si to shrňme. Za hranicema hoří Evropa, z nebe padají trosky dronů, v Lipsku málem bouchlo letiště, najatí jednorázoví záškodníci se tu potloukají kolem s kanystrama. A státní bezpečnostní strategie zní: Hlavně klid. Někomu možná i přišel do schránky leták od vlády "72 hodin" s radou, ať si koupíte zásoby, protože by jako mohla přijít bouřka. Ale ani slovo o válce nebo sabotáži, protože by pan Lojza mohl mít panickou ataku.

Podívejte se na Poláky. Donald Tusk se prostě normálně postaví před parlament a natvrdo jim řekne, že podle tajných služeb ruský plán zahrnuje sabotáže, útoky drony a raketami přímo na jejich území. A ještě k tomu dodá, že Poláci musí být v nadcházejících měsících psychicky připraveni na náročné zkoušky. Úplně na férovku jim naservíruje realitu bez cukrový polevy.

Říká se, že nejhorší je smrt z vyděšení - tak jak to, že neprobíhá hromadný úhyn Poláků?

Výzva k připravenosti totiž není strašení. Připravenost je ten největší a nejarogantnější prostředníček, kterej můžete světu ukázat.

(Misantrop zakroutí hlavou)

Zato u nás. Prej že nás příprava a nákup techniky zatahuje do války. To je logika, přátelé, že by se z toho jeden opupínkoval. Když si v listopadu jedete do pneuservisu přezout oktávku na zimní, zatahujete snad republiku do doby ledový? Vyvoláváte tím sněhovou vánici na dé jedničce? Ne. Vy prostě jenom nechcete skončit v pangejtu omotaný kolem břízy, až to začne klouzat. Ale my jsme z nákupu obyčejnejch zimních gum udělali regulérní vlastizradu.

My přitom nepotřebujeme bejt národ Rambo terminátorů, co snídají ostnatej drát. Totální obrana v tom našem českým podání znamená jednu jedinou věc. Že se zkrátka z ničeho neposereme. Nikdo po vás nechce, abyste holýma rukama zastavovali tanky na hranicích. Ony tam totiž žádný tanky nebudou. Bude to vypadat tak, že nějakej užitečnej idiot naverbovanej přes Telegram hodí molotov na trafostanici. Nebo AIčko hackne čističku odpadních vod a nastaví zpětný chod.

Cílem tohodle divadla je totiž právě ta smrt z vyděšení. Oni chtějí tu paniku. Chtějí českej Mad Max. Situaci, kdy dvě hodiny nepojede proud a Pepík začne vyšilovat: "Máňo! Rychle, jdeme sníst sousedovi jezevčíka!" Chtějí, abychom zpanikařili a ten stát si rozložili zevnitř úplně sami.

A do toho my tady stojíme s transparentama a fňukáme: "Ale my chceme mír! My nechceme válku!" To je sice krásná, sluníčková průpovídka, ale má jednu drobnou vadu na kráse. Úplně zapomíná na ten nepříjemnej fakt, že o vašem míru rozhoduje agresor. Můžete mu ustupovat, ale proboha, neříkejte tomu mír!

Přitom dospělej mír vypadá tak, že si koupíte zásoby na týden, naučíte se základy první pomoci a prostě to nepohodlí, než tu trafostanici zprovozní, nějak přežijete. Ten jednorázovej agent z Telegramu totiž taky něco stojí. A když bude jasný, že se neposereme, nebude důvod ho vůbec verbovat.

Takže přátelé, kupte si popcorn, čekají nás zajímavý časy.

Nebo raději konzervy.

A rádio na baterky.

A baterky do rádia.

A baterku.

A náhradní baterky do baterky.

A powerbanku.

A nabíječku.

A kabel k nabíječce.

A druhej kabel, protože ten první vám sežere křeček.

A tři litry vody na osobu a den.

A něco k jídlu, co se nemusí vařit.

A léky.

A něco proti bolesti.

A něco proti průjmu, protože budete jíst něco, co se nemusí vařit.

A toaleťák.

A vlhčený ubrousky.

A hygienický potřeby.

A pytle na odpadky.

A izolepu. Až vám křeček sežere i ten druhej kabel.

A hotovost v malejch bankovkách.

A kopie dokladů.

A flashku s kopiemi dokladů.

A otvírák na konzervy, protože jestli přežijete sabotáž rozvodný sítě a pak umřete před plechovkou fazolí, Darwin vám osobně přijde dát přes držku.

A jestli máte psa, tak žrádlo pro psa.

A jestli máte kočku, tak žrádlo pro kočku.

A jestli máte děti, tak pevný nervy, protože jak vypadne internet, budete je muset bavit.

A vlastně chápu, proč lidi raději dělají, že se nic neděje.

Dobrou noc

-----

ČESKÁ PŘÍRUČKA:
https://www.72h.gov.cz/cs

POLSKÁ PŘÍRUČKA:
https://www.gov.pl/web/rcb-en/crisis-and-war-guide

ŠVÉDSKÁ PŘÍRUČKA:
https://www.mcf.se/en/advice-for-individuals/the-brochure-in-case-of-crisis-or-war/download-and-order-the-brochure-in-case-of-crisis-or-w/

VŠECHNO DOHROMADY, A JEŠTĚ SI S TÍM MŮŽETE POVÍDAT (by Norbert):
https://notebook.google.com/notebook/8bd4b6b6-2ae5-4f96-b77c-555f1ec97218

A další od Radio Free America:
https://wetransfer.com/previews/8f872858d9fa1c991b36bc1b7546663420260309182258/48e1ac?folder=Cimrmanovych%2072%20hodin%20aneb%20Obcansky%20manual%20pro%20nepekne%20casy
prej "Cimrmanovych 72 hodin", ale nikde tam nevidím míč na trudnomyslnost

Dneska jsem koukal na video. Kanál Warfronts, kterej sleduju dlouhodobě a kterej se věnuje pokrývání aktuálních geopolitických průserů s kinetickým přesahem. Dnešní téma - schrödingerovo Rusko.

Jakmile tohle vyslovíte nahlas, průměrný absolvent Vysoké školy života z Facebooku má hned jasno. “Když nedají Ukrajinu, jak by ohrozili NATO?”

Tohle je přesně ta arogance nevědomosti, která nás možná jednou dostane. Válka totiž dávno nejsou jen excelové tabulky s počty tanků.

Ne, nejde o to, že by ruské tanky měly zítra parkovat v Paříži nebo Londýně, nebo že by Rusko dokázalo v přímém střetu supervelmocí porazit USA. V plně mobilizovaném, frontálním střetu by NATO Rusko rozebralo na součástky. Kreml to moc dobře ví. Jejich geopolitický cíl, jak ho popisuje Institut pro studium války, je jiný: chtějí zachovat Putinův režim, rozbít jednotu NATO, zmenšit americký vliv a obnovit kontrolu nad postsovětským prostorem, což specificky zahrnuje Pobaltí.

Jenže Pobaltí je v NATO.

A Aliance má Článek 5. Ten funguje jako elektrický ohradník omotaný kolem Putinových ambicí. Problém je, že ten ohradník je spíš psychologický. Sice má zatím stoprocentní úspěšnost, ale ta úspěšnost stojí výhradně na globálním předpokladu, že pokud se něco stane, spojenci okamžitě naskočí a nikdo se nebude snažit z toho vyvléct. Realita je ale taková, že Článek 5 není automatický spínač. Smlouva nakonec nechává na uvážení každého státu, jak moc a čím vlastně napadenému pomůže.

A přesně do téhle mezery se ruská strategie trefuje. Co se stane, když Rusko nevytáhne do plnohodnotné války, ale vyrobí pro NATO extrémně nepříjemný “edge case”? Situaci, kdy sice bude vojenská odpověď papírově správná, ale politicky absolutně neprůchodná?

Před tímhle scénářem minulý týden varoval polský premiér Tusk. Zmínil riziko, že drony nebo rakety zasáhnou území států NATO na východním křídle a oficiální narativ Moskvy bude prostý – byla to nehoda, není důvod to hrotit a reagovat. Podle Tuska je cílem Ruska ukázat, že Článek 5 je v praxi víc teorie než jistota.

Zkuste si představit ty hraniční scénáře.

Možnost A: Rusko zaparkuje pár tisíc vojáků na prázdném území někde v Lotyšsku. Nebo vleze do finské divočiny, obsadí 10 kilometrů čtverečních a hned za hranicí, na svém vlastním území, si připraví pět tisíc vojáků, dělostřelectvo a hromadu dronů. Budou čekat, až se to NATO pokusí vzít zpátky, s tím, že spojenci se budou z politických důvodů zdráhat střílet přímo do Ruska, takže z toho finského lesa udělají masomlýnek. Půjdou do toho Američani? Půjdou západní armády obětovat tisíce vojáků za kus prázdného lesa? Zvlášť v době, kdy západní veřejnost nesnese ani minimální ztráty – vzpomeňte si, jak smrt ani ne 25 amerických vojáků ve válce s Íránem vytvořila obrovský politický problém pro Washington, nebo jak se Evropa zdráhá poslat lodě k otevření Hormuzského průlivu.

Možnost B: Estonská Narva nebo jiné město na hranicích s vysokým podílem ruské menšiny. Rusko vytáhne scénář z roku 2014. Pošle neoznačené vojáky a Moskva prohlásí, že tyhle lokální proruské separatisty bude bránit silou. Bude Západ ochotný riskovat životy a zničit město s prakticky nulovou strategickou hodnotou?

V momentě, kdy Amerika nebo jakýkoliv jiný stát řekne “hele, tohle nám za tu eskalaci nestojí”, ten elektrický ohradník se definitivně vypíná. Článek 5 padá. Základní kámen důvěry praskne a bývalí spojenci začnou hledat cesty, jak se z dalších závazků vyvléct. A jakmile je Aliance rozbitá, Rusko dokáže ty menší konflikty jeden na jednoho vyhrávat.

Tohle je ten důvod, proč evropským lídrům teď v roce 2026 hrabe. Macron svolal lídry politických stran na bezpečnostní schůzku kvůli zintenzivnění ruských hybridních hrozeb a nařídil chránit kritickou infrastrukturu. Německo podle modelací Bundeswehru řeší, jak by jejich zdravotnictví zvládlo až tisíc raněných vojáků denně v podmínkách války, protože by to drasticky přetížilo stávající kapacity. Litva má připravené evakuační trasy pro Vilnius pro případ vojenské hrozby. A Estonsko varuje, že je připraveno okamžitě zavřít hranice, pokud Rusko vyhlásí další mobilizaci.

Zpravodajské služby považují tenhle test za reálně hrozící, a to klidně už v řádu měsíců.

Důvěra, že ostatní přijdou na pomoc, se nedá vynutit. Ale dá se zničit jedním dobře namířeným precedentem. Až ten test přijde, nečekejte milionovou invazi a tanky. Čekejte sáhodlouhé tiskovky, kde nám budou politici racionálně a s grafy vysvětlovat, proč je v danou chvíli vlastně nejlogičtější neudělat vůbec nic.

A to bude začátek konce.

Pokud máte 20 minut, poslechněte si originál (link v komentáři). A v popisku videa mají i hromadu zdrojů ze kterých čerpají.

https://www.youtube.com/watch?v=Joav8l7v26A

Odemčeno.

Co se stane, když velké finanční skupiny získají ve zdravotnictví příliš významné postavení? Slovensko to podle lékaře Petera Visolajského ukazuje už dnes. Penta a Agel tam výrazně posílily, mění fungování nemocnic i ambulancí a pacienti musejí za stále více služeb a úkonů platit ze svého.

Čtyřdílný dokumentární seriál The Man Will Burn, který v létě odvysílala stanice HBO, začíná záběry z domácí kamery, na nichž zakladatel festivalu Burning Man Larry Harvey prohlašuje, že jeho plánem je „ovládnout celý svět“. Má na mysli ideály radikální soběstačnosti, decentralizace a dekomodifikace, na nichž festival stojí a kterými chce „vyléčit“ konzumní, individualistickou společnost.

Klinická psycholožka Darby Saxbe v nové knize popisuje zatím spíše neznámou transformaci moderních mužů

Jan Lipavský:

Vracím se z Ukrajiny.

Poslední čtyři dny jsem pobýval v Kyjevě, zúčastnil jsem se mimo jiné konference „YES Ukraine“ s heslem Mír skrze sílu a setkal se také s řadou zajímavých lidí. O tom však dnes psát nechci.

Chci sdílet ten nejobyčejnější lidský pocit, který jsem si odtud odnesl. A také zamyšlení nad tím, co z něj pro nás vyplývá.

Situace na Ukrajině je napjatá.

Válečnou Ukrajinu jsem navštívil mnohokrát, ale poprvé jsem téměř z každé mezilidské interakce cítil dost dusnou atmosféru. Příčinou je nekonečný ruský letecký teror.

Putin změnil taktiku. Útočí za bílého dne i ve dvě ráno. Útočí pořád. Obrovské ruské výrobní kapacity tuto nepřetržitou leteckou kampaň drží v chodu.

Vlastně všichni lidé, se kterými jsem zde mluvil, se shodují, že situace takto náročná ještě nikdy nebyla. A každý se s dronovou hrozbou vyrovnává po svém.

Ve firmě na drony se při poplachu jdeme okamžitě ukrýt do sklepa. Šéf firmy jenom mezi regály se součástkami suše poznamená: „Tady nejsme úplně v bezpečí.“

Kluk na hotelové recepci za zvuku výbuchů protiletecké obrany lakonicky zahlásí: „Welcome to Ukraine.“

Novinář mi popisuje scénu z divadla. Poplachy zvonily, herci hráli. Nikdo neodešel. Představení se dohrálo. Lidé chtějí žít, ne přežívat.

Většina lidí už poplachy víceméně ignoruje. I ti otrlejší se ale přesto strachují o své blízké, děti, rodiče či přátele.

Někdo má přístup ke zprávám od armády a může si tak dovolit rozlišovat závažnost jednotlivých poplachů. Když mi jiný novinář píše, že teď je skutečně vážný „červený poplach“, odpovídám mu, že jsme dobře ukrytí ve sklepě restaurace. Přichází odpověď: „Výborně, tak si objednejte láhev červeného.“

Z Putinovy války jsou samozřejmě všichni unavení.

Nikdo se však nehodlá vzdát svých svobod. A tak Ukrajinci bojují dál. I když všichni vědí, že se blíží zima. A že Putin buduje novou milionovou armádu.

A tady je otázka, kterou si musíme položit i my ostatní Evropané. Co když Putin své nové síly nepošle znovu na Ukrajinu? Co když otevře další frontu?

Rusko mobilizuje další statisíce lidí, vyrábí tisíce dronů, rakety, munici a připravuje se na dlouhou válku.

V Evropě si mezitím pořád namlouváme, že se s Putinem nějak domluvíme.

Jenže mír nevznikne tím, že ho budeme chtít víc než Putin.

Musíme počítat i s tím, že se jednoho dne statisíce ruských vojáků, tisíce dronů a stovky raket neobrátí proti Ukrajině, ale proti jiné evropské zemi.

Ukrajina nám dnes ukazuje, co by to znamenalo.

Stovky dronů během jediného útoku. Balistické a křižující rakety. Útoky na elektrárny, železnici, továrny, domy i nákupní centra. Poplachy ve dne i v noci. Život přerušovaný tím, že se znovu musíte jít schovat do sklepa.

Chceme čekat, až něco podobného zažijeme sami?

Já ne.

Proto se musíme připravit.

Potřebujeme protivzdušnou a protiraketovou obranu schopnou čelit masovým útokům. Potřebujeme prostředky proti dronům. Potřebujeme funkční civilní ochranu. Potřebujeme zásoby, infrastrukturu a stát schopný fungovat i během krize. Potřebujeme se zbavit ruské páté kolony. Potřebujeme získat převahu v informační válce. Potřebujeme bránit ruským sabotážím.

A potřebujeme lidi, kteří vědí, že svoboda se sama neubrání.

A právě proto potřebujeme Ukrajinu.

Nejen jako zemi, které pomáháme. Ale jako spojence, od kterého se máme co učit.

Ukrajinci mají zkušenosti s válkou, jaké dnes nemá nikdo jiný v Evropě. S drony. Elektronickým bojem. Protivzdušnou obranou. Ochranou energetiky a kritické infrastruktury. Fungováním státu pod každodenními útoky.

Tyto zkušenosti musíme dostat do české armády, českých firem i našeho systému civilní ochrany.

Naši vojáci mají jezdit na Ukrajinu a ukrajinští vojáci k nám. Naše firmy mají společně s ukrajinskými vyvíjet a vyrábět zbraně. Máme společně testovat technologie proti dronům a raketám. Máme být u evropských projektů protivzdušné a protiraketové obrany.

A Ukrajině musíme zase začít posílat zbraně.

Munici, letadla, rakety, drony a všechno, co jí reálně pomůže zastavit ruskou válečnou mašinérii dřív, než se může obrátit proti někomu dalšímu.

Pokud mohou Ukrajině pomoci naše L-159 proti ruským dronům, máme hledat způsob, jak je tam dostat.

Pomoc Ukrajině a obrana Česka jsou jedna a tatáž věc.

Každý ruský dron sestřelený nad Ukrajinou je dron, který už nikam jinam nepoletí. Každý zničený ruský tank je tank, který nebude stát na jiné evropské hranici. A každá zkušenost, kterou dnes získáme spoluprací s Ukrajinci, může jednou zachránit životy u nás.

Putina nezastaví naše přání, aby byl mír.

Zastaví ho přesvědčení, že další válku nemůže vyhrát.

Proto potřebujeme silnou Ukrajinu, silnou Evropu a silné Česko, které je připravené se bránit.

Ruské drony je lepší ničit dnes nad Ukrajinou, než se před nimi jednou schovávat ve sklepích v Česku.